Zprávy přicházející z Ostravska, kdysi nazývaného ocelovým srdcem republiky, o vývoji v Liberty Ostrava, jedné z posledních firem zabývajících se výrobou surového železa a oceli, nejsou dobré. Jsme pravděpodobně svědky zániku ostravského centra výroby surového železa a oceli.
Pokud se toto proroctví naplní, zůstane již poslední místo výroby oceli – Třinecké železárny, kdysi velkého odvětví jako základu českého strojírenství.
Na úvod trochu historie. V roce 1990, když se zahajovala transformace české ekonomiky z centrálně plánované na tržní ekonomiku, se v celé ČR vyrobilo 10,4 milionů tun oceli. Po deseti letech v roce 2000 se tuzemská výroba oceli snížila na 6,7 mil. t.
V mezičase zanikla (bohužel bez většího zájmu politické reprezentace) výroba oceli v Poldi Kladno. To byla velká ztráta především proto, že Poldi byla známá výrobou legovaných ocelí, prostě fajnových ocelí potřebných pro výrobu nástrojů, ocelí speciálních vlastností, které potřebuje vyspělý průmysl a především strojírenství. Se zánikem Poldi se pak ztratili i ti fachmani, co dokázali „namíchat“ ocel podle požadavků zákazníků či konstruktérů. Snad ani není nutné připomínat, že takové profesi se člověk učí pár let a s koncem Poldi se tato znalost již bohužel vytratila.
Takových výrobců v Evropě nebylo mnoho. Poldi byla jejich konkurentem a její zánik pro ně znamenal vítané uvolnění trhu právě pro jejich výrobky. Zanikaly v té době i Železárny Hrádek, dodavatel legovaných ocelí spolupracující s Poldi, i další malé provozy např. ve Škodě Plzeň, v Chomutově atd.
Za dalších 10 let výroba oceli v ČR klesla na 5,2 mil t. V roce 2016 výroba oceli již byla jen na 4,6 mil t.
Po následném malém oživení tak v roce 2022 tuzemská výroba oceli dosáhla 4,2 mil. t. Tuzemská spotřeba oceli byla vyšší, pohybovala se kolem 6,5 mil. t. Vývoz oceli byl 4 mil. t, ale dováželo se jí více – 6,4 mil t.
V roce 2023 se ocelárnám nedařilo. Problémy ostravské hutí povedou zjevně k tomu, že tuzemská výroby klesne na rekordně nízkou úroveň 3,5 mil t. Jediným fungujícím výrobcem oceli s úplným cyklem výroby tak zůstanou Třinecké železárny.
Tolik současnost, ale vraťme se ještě do minulosti. Hlavně k tomu, jak to začalo, resp. jak se privatizovala Nová Huť, dnešní Liberty Ostrava. Myslím, že je to velmi poučné.
Trocha historie
Nová Huť byla privatizovaná kupónovou metodou, ale jen částečně. Stát zůstal i po kupónovce největším vlastníkem, a tak mohl rozhodovat o hospodaření firmy. To se moc nedařilo a její hospodaření bylo ztrátové. Na konci Zemanovy vlády (tedy v letech 2000–2001) bylo rozhodnuto, že je nutno s tím něco dělat. Protože byla ve hře pracovní místa na Ostravsku, tehdejší baště socdem. Jen připomenu, že právě v těchto letech dosahovala nezaměstnanost svého vrcholu – míra nezaměstnanosti byla 8,8 % při celkem 450 tis. nezaměstnaných.
Řešení se hledalo v prodeji hutě nějakému investorovi, který ji bude dále rozvíjet.
To byl také důvod se blíže podívat na hospodaření huti. Stačilo pár týdnů a bylo jasno. Nová Huť byla tunelována klasickým způsobem – okolo firmy byla řada překupníků jak na straně dodavatelů, tak především odběratelů. Ocel se prodávala, ale přes překupníky. Ti všichni bohatli, ale huť, i když vyráběla, chudla. Zdálo by se, že řešení je relativně jasné.
Teď maličko odbočím. Vedle Nové Huti byly tehdy Vítkovické železárny a ty také byly zadlužené a ve ztrátě. Proto se provedlo vyrovnání s věřiteli odepsáním části jejich pohledávek a samotná Vítkovice Steel, tehdy již samostatná firma – ocelárna s kyslíkovými konvertory Oxyvit – mimochodem originální vítkovické konstrukce – a s válcovací tratí Kvarto 3,5 a i ta je unikátní konstrukcí – začala pracovat v režimu tollingu.
To je metoda, kdy obchod za tuto firmu provádí jiná firma, která nakupuje suroviny a prodává hotové výrobky a firmě platí zpracovatelský poplatek, který jí umožňuje platit mzdy, pokryje i další náklady a zajistí i určitý zisk. Poskytovatelem tollingu byla tehdy státní firma a stát měl tedy kontrolu nad tím, jak firma hospodařila. Tento systém měl nespornou výhodu v tom, že umožňoval zachovat pracovní místa, což v té době bylo velmi důležité. Neméně důležité, ne-li ještě důležitější, však byl i jiný fakt. Firma prosperující, vytvářející i určitý zisk, má jinou hodnotu než firma ve ztrátě. A to se také v případě Vítkovice Steel podařilo – firma se rychle dostala do zisku.
Nabízelo se tu proto pro Novou Huť relativně jednoduché řešení – přejít na tolling a hospodaření huti rychle stabilizovat. Takové řešení ovšem narazilo na velký odpor všech lobbistických skupin, které již byly připraveny pomoci novému investorovi jako jeho poradci při privatizaci, stejně jako privatizační poradci státu na druhé straně.
Ještě daleko významnější roli zde sehráli zaměstnanci. Jen se objevilo, že huť by mohla přejít na tolling, zvedly se v řadách zaměstnanců huti vlny odporu – patrně nikoli bez vnějšího podnětu. Konaly se tam mítinky, kde se zaměstnanci dožadovali vstupu soukromého investora a odmítali zavedení tollingu přes státní firmu, která by kontrolovala hospodaření Nové Huti. Prostě jen žádný stát, ale soukromý vlastník, protože ten prý bude nejlepší.
Asi nenajdeme v historii moc případů, kdy by zaměstnanci bojovali za příchod soukromého investora a zásadně odmítali stát jako hospodáře. Jenomže co dělat, jestliže zájmy lobbistů byly silnější. Kromě toho (bylo to před volbami) vládnoucí socdem si nemohla dovolit, aby ztratila hlasy na Ostravsku, a tak si zhoršila vyhlídky ve volbách. Takže hlas zaměstnanců to vše rozhodl.
A ještě jednu odbočku do tehdejší historie. Bylo tehdy připraveno ještě další řešení – vytvořit Český ocelářský podnik. Ten měl být vytvořen jako holding spojující všechny hutní závody na Ostravsku, včetně Třince. Byl by vytvořen velký podnik s roční produkcí kolem 8 mil. tun oceli, konkurenceschopný. Určité řešení to bylo a dalo se o něm jednat. Jenomže opět nastoupili lobbisté a celé řešení šlo k ledu.
Tlak zaměstnanců na příchod nového vlastníka byl však neúprosný. A tak se objevil Mittal, nikoli znenadání, již dávno diskrétně připravovaný investor. Tehdy podnikající především ve východní Evropě. Údajně holandská firma, ovšem registrovaná v daňovém ráji na ostrově Curaçao, holandské državě v Karibiku.
Mittal si koupil státní podíl v Nové Huti za 360 mil. korun a ovládl ji. Opět jen malý postřeh: po podepsání smlouvy o koupi se oba Mittalové (otec a syn) bouřlivě objímali a neskrývali svoji radost z dobrého díla. Trochu nezvyklé, ale ve světle pozdějších skutečností docela pochopitelné.
Nástupem Mittala se huť velmi rychle dostala do zisku, protože si kontroloval toky peněz jak do, tak i ven z firmy. Pak následovala klasická operace na vytlačení drobných investorů (nevyplácení dividend atd.) – a na závěr, zhruba za pět let, vyplacení nerozděleného zisku – 40 mld. korun na konto Mittala.
Takže, když to shrneme, Mittal svoji investici za zhruba pět let zhodnotil 100krát (slovy stokrát). Teď už chápeme onu radost při převzetí firmy? Komu se taková investice podaří? A to nemluvíme o tom, že tam byly finanční toky uvnitř skupiny, kterými do zahraničí odcházely peníze na financování dalších akvizic. To je celkem obvyklá praxe.
Dnešní vlastník Liberty Ostrava je Liberty Ostrava Limited registrovaná v Londýně, která převzala svůj vlastnický podíl v roce 2019. Vlastníkem této firmy je údajně pan Gupta, taktéž podnikající v hutnictví.
Liberty Ostrava je podle tiskových zpráv údajně v problémech a bylo již vydáno rozhodnutí soudu o ochraně před věřiteli. Možná, že se jmenovanému restrukturalizačnímu správci podaří vyřešit ve stanovené lhůtě tří měsíců žaloby věřitelů a huť se znovu vrátí ke svému podnikání.
Jaká je budoucnost?
Těžko hodnotit budoucnost. Také proto, že firma o sobě nezveřejňuje dostatek informací – ani těch, které jí ukládá zákon. Výroční zpráva existuje pouze za rok 2021, a to za období od 1. dubna 2021 do konce března 2022. Výrok auditora, kde se vyjadřuje k budoucnosti firmy, je velmi rezervovaný a byl vydán až v říjnu 2023 tedy až za rok a půl od data účetní závěrky. Přitom výroční zpráva za hospodaření v roce 2022 již měla být na obchodní rejstřík předána – a to se nestalo. Tato fakta o mnohém svědčí. Bohužel v tom negativním smyslu.
To je jen menší ukázka toho, jak to ve firmě funguje. Nemá větší smysl popisovat finanční toky uvedené ve výroční zprávě – navíc dva roky staré. Je zřetelné, že firma poskytuje peníze v rámci finanční skupiny, a to často neprůhledně atd. Krátce řečeno: firma opravdu nevzbuzuje důvěru a svými finančními toky spíše potvrzuje domněnku, že je na hraně před vyhlášením konkurzu a faktickém ukončení činnosti.
Nebylo by to nakonec nic podivného. V Ostravě je takových pomníků minulé slávy tohoto města více. Nalezneme tam vyhaslé vysoké pece, koksovny a další provozy. Dnes se místní instituce snaží najít tam pro tyto stavby nějaké využití a přivést tam turisty, aby se seznámili s tím, jak dříve fungoval tento průmysl. To je sice zajímavý projekt, ale sotva může být samo financovatelný. Krátkodobě s nejrůznějšími dotacemi možná, ale dlouhodobě sotva.
Sledujeme-li vývoj ostravské huti, nabízí se ještě jiná otázka – a to, zda se někdo na úrovni příslušného ministerstva zabývá monitorováním situace největších firem a velkých zaměstnavatelů. Získání informací, zda v nich nedochází k podobným spekulativním přesunům majetku do zahraničí, finančním transakcím, které mohou výrazně ovlivnit jejich hospodaření atd.
Jistě by asi nebylo správné bránit v podnikání soukromému majiteli. Ovšem, když má jeho podnikání takové důsledky, že vede ke krachu firmy, k nárůstu nezaměstnanosti ne-li k tunelování firmy, k přesunu majetku jinam, pak tomu stát nemůže jenom přihlížet. Důsledky takového hospodaření bude nakonec muset řešit stát, tedy státní rozpočet a přesněji – zaplatí to daňový poplatník. Proto by se o takové případy stát měl zajímat a řešit je s náležitým předstihem, aby případně takovým negativním dopadům zabránil. Řešit to následně je vždycky špatně.
Perspektiva zániku této huti není dobrým znamením pro český průmysl. Je postaven na spotřebě železa – české tři automobilky se bez oceli neobejdou. Staví se, a to je také o spotřebě železa. I další české firmy, které jsou připoutány k německé ekonomice jako dodavatelé dílů a součástí, také potřebují ocel. Je sice možné jejich požadavky pokrýt dovozem, ale už si některé stěžují, že se některé sortimenty ocelí těžko získávají.
Perspektivu této huti musíme posuzovat také ve světle požadavků EU na omezení emisí skleníkových plynů. Odchod od takových výrob zatěžujících životní prostředí je součástí Green Dealu. V případě této huti by vyhovět Green Dealu znamenalo nemalé investice do jiné technologie výroby a výsledek je nejasný. Jak takové investice dělat ve firmě, která nemá možnost získat finance na investice?
A nakonec se podívejme, jak je to celosvětově s výrobou oceli. V roce 2022 byli největšími světovými výrobci oceli Čína (více než 1 mld. tun) a Indie 125 mil. t. Světová výroba oceli dosáhla 1,85 mld. tun a čínský podíl byl tedy vyšší než 54 %.
Třetí je Japonsko. Bez vlastní surovinové základny, železné rudy a koksu, vyrábí 88 mil. t. Z něčeho ta svá auta v Japonsku dělat musí. V první desítce zemí je z EU pouze Německo: 37 mil. t.
Většina světové výroby oceli je soustředěna v zemích mimo Evropu, v zemích třetího světa. Přitom podíl těchto zemí trvale roste. Je to objektivní vývoj, protože tyto země se rychle rozvíjejí, budují vlastní průmysl, a to bez železa (resp. oceli) nejde.
ČR se svojí výrobou 4,7 mil. tun je na 36. místě. Větší výrobu má i Rakousko 7,5 mil.t, stejně jako takové exotické země jako je Bangladéš či Saudská Arábie. Jestli se Česká republika svojí výrobou oceli dostane na úroveň 2,5 až 3 mil. t, asi se nic zvláštního nestane. S tím si světová produkce snadno poradí.
A tak se domnívám, že nám nezbude než se se zánikem této huti smířit. Nejsou za jejím zánikem jen objektivní příčiny – především vývoj světové ekonomiky. Je tam příliš mnoho subjektivního, také na straně státu, který teď bude muset řešit důsledky svých chybných rozhodnutí.
Poslední otázka na závěr: Jak dlouho se dá udržet postavení „nejprůmyslovější“ země v Evropě bez vlastní oceli, a přitom být odkázáni jen na její dovoz?
