Malé zamyšlení nad brexitem i něčem jiném

  • Zveřejněno: 13.01.2020
  • Autor: Svatopluk Čech

V těchto týdnech se moci nad „Evropou“ ujímá nové generace politiků. Byla přestavena nová Evropská komise, kde jsou některé nové tváře, ale také část těch, kteří už tam pár let odsloužili a tak víme, co od nich můžeme čekat. Dokonce je to tak, že ČR bude mít v nové komisi opět svého místopředsedu, byť se bude paní Jourová věnovat málo vděčnému tématu spravedlnosti a právnímu státu. To není zrovna vděčné téma, zejména pokud se začne věnovat našim sousedům z V4 – Polsku a Maďarsku.

Bude to zjevně česká eurokomisařka, která bude muset okřikovat tyto země, že nejsou demokratické, že nemají nezávislé soudnictví atd. Proč to Brusel trápí? Řekl bych, že právě proto, že se tím vyhýbá daleko závažnějším věcem. Např. tomu, proč existují daňové ráje jako je Lucembursko a třeba i Irsko či Nizozemí. 

I když proč se tím zabývat, když tam se dotýkáme zájmů mnoha firem a především velkého kapitálu. To peskovat obě uvedené země kvůli nějaké pofidérní věci okolo soudnictví je daleko populárnější a hlavně se s nikým nedostanete do sporu, kde byste někomu sáhli na peníze. Je to prostě stále ono klišé, které je uvozeno vznešenými obraty a možná by se mohlo říci frázemi. Prostě – jsou to často opravdu ušlechtilé myšlenky, že s nimi jen těžko nesouhlasit. 

A tak zamysleme se nad těmito poznámkami, které jsou asi trochu naivními postřehy člověka, který se shodou okolností ocitl v tomto světě velkých myšlének. Ale také – a to bezpochyby - velkých nadějí na krásnou budoucnost, která je jen kousek od nás – jen je potřeba udělat ještě pár kroků a budeme tam, kde je dobře, prosperita, blahobyt a vůbec jenom krásně.

 Tak se koncem dubna 2019 konalo v Praze zasedání tzv. národního konventu, kde se zúčastňují ti, co nějakým způsobem se podílejí na formování stanovisek českých delegací jednání nejrůznějších komisí EU. A tento národní konvent diskutoval o prioritách ČR pro summit EU v Sibiu v Rumunsku, který se konal začátkem května. K tomuto zasedání národního konventu bylo předloženo několik dokumentů. Jedním z nich byl dokument s krásným názvem - Naslouchat občanům Evropy v zájmu udržitelné budoucnosti.

 Kdo by nechtěl naslouchat poselstvím pro budoucnost a nechtěl přemýšlet o tom, co všechno je nutno učinit, aby ten budoucí svět byl jenom plný radosti a krásy?

Už v prvních větách je vidět, jak autoři z řad Evropského hospodářského a sociálního výboru vnímají náš svět, když se chlubí tím, že Evropa prožila sedm desetiletí v míru a stabilitě.

            Opravdu Evropa prožila 70 let v míru a stabilitě? Rozpad Jugoslávie a válka na Balkáně v devadesátých letech minulého století a s ním spojené vyhnání srbského obyvatelstva z Krajiny, nebo bombardování Srbska letouny NATO a stovky civilních obětí – bylo čím?

Podle stylu myšlení bruselských byrokratů to vůbec nebyla válka, nikdo přece nikomu nevyhlásil válečný stav. To jen na srbská města padaly bomby a rakety s plochou dráhou letu a zemřely stovky lidí. A navíc bylo to tak daleko od Bruselu. Tam přece výbuchy bomb nedolehly. Vyhlášení Kosova jako samostatného státu? Nepřipomínalo nám – Čechům - mnichovskou dohodu?

Pár let předtím – v roce 1974 - se bojovalo na Kypru, který je od té doby rozdělen na dvě části. A přitom je členským státem EU. A situace tohoto členského státu, kde ústřední vláda ovládá jen polovinu území - a nic se neděje – asi nikoho v Bruselu nezajímá. To je přece ono bolavé téma, okolo kterého budeme chodit po špičkách a budeme se my příznivci velké evropské myšlénky tvářit, že o něm nic nevíme. Je přece daleko lepší vytýkat Polsku, že má špatné soudnictví.

Proto nebudeme ani mluvit o tom, že Francie to byla, kdo začal bombardovat Libyi a rozvrátil tak fungující stát a umožnil pak onen migrační pohyb, který možná ochabl, ale že by se vyčerpal – tomu mohou věřit jen nezdolní optimisté.

V této době EU žije tím, „že by měla urychlit přechod na 100 % dodávky energií z obnovitelných zdrojů a změnit své lineární hospodářství na oběhové, bezuhlíkové hospodářství.“ A až se uskuteční přechod na digitalizaci, rázem se stane nejdynamičtějším digitálním regionem světa, který zohlední celosvětový charakter digitálního hospodářství a podnikatelské začlenění do globálních hodnotových řetězců.

Pokud těmto frázím běžný čtenář resp. běžný volič či občan neporozumí, nic se nestane. Oni to autoři asi také nebudou umět vysvětlit, ale zase se to dobře čte a dobře to vypadá. Má to prostě ten správný píárový dopad, jak se dnes moderně říká.

Tyto vzletné fráze silně připomínají Lisabonskou deklaraci, ve které si EU myslela (v roce 2000 !!), že se stane tím nejdynamičtějším regionem světa.  Nějak zapomněli, že jsou tu i jiné ekonomiky, které je brzy předstihnou. Nebo snad si opravdu úředníci Evropské komise mysleli, že mohou těmito frázemi zastavit vzestup čínské ekonomiky na druhé místo ve světové ekonomice? A samozřejmě, že s tím i spojený vzestup produkčních kapacit čínské ekonomiky – a jak se ukazuje dnes - i stále významnější pozice v aplikaci nejmodernějších vědeckých poznatků.

Jen malý příklad - Čína za posledních deset let vybudovala tisíce kilometrů vysokorychlostních tratí – dnes jich má 25 000 km tj. třikrát více než EU. Dnes tam jezdí vlaky s rychlostí kolem 300 km/hod a testuje se jejich provoz bez obsluhy. Prý do roku 2050 EU ztrojnásobí svoje kilometry vysokorychlostních tratí - kde v té době bude Čína, nikdo netuší.

Když se z EU dostaneme do našich domácích diskusí o vysokorychlostních tratích – prý do roku 2040 bychom se mohli – podle plánů našeho ministerstva dopravy - dočkat i u nás prvních kilometrů vysokorychlostní trati. Snad se budeme schopni dohodnout, kudy taková trať může vést. Naše perspektiva je na papíře zatím ovšem dobrá – do roku 2030 máme debatovat o výstavbě, koridorech a pak už možná začneme i stavět, takže do roku 2040 postavit jednu trať není tak nemožný cíl. Kde v té době bude svět raději ani nemyslet.

Trápí nás zkostnatělost a pomalost našeho rozhodování, zoufalá byrokracie vyvolávaná stále dalšími nařízeními EU, které potřebujeme, abychom mohli kontrolovat tu stejné tržní podmínky, tu zase stejné názvosloví (vzpomeňme na naše pomazánkové máslo) atd. Ale pokud jde o deklarace – tam je EU – a samozřejmě i my - patrně sotva překonatelná.

Mnohé z oné zkostnatělosti ukazuje vývoj krátkodobých a střednědobých priorit Evropské komise. Někdy v letech 2014 – 2016, když se zdálo, že v EU zase jsou nějaké problémy, bylo hlavním heslem – „více Evropy“. Zase docela jednoduchá logika – něco nefunguje, jsme v krizi a nějak se z ní nemůžeme dostat.

A hle - je to tím, že je málo Evropy. Lidé nechápou, že musí více evropsky myslet, a pokud bude více Evropy, pak se nám bude dařit lépe. Co to konkrétně znamená „více Evropy“ - to nikdo neřešil, protože to není důležité. Důležité je to zaklínadlo - prostě více Evropy a bude hned dobře. 

Snad právě proto, že začalo být „více Evropy“ přišel brexit. Britové to zřejmě dobře pocítili, protože hlasovali pro brexit, v domnění, že té Evropy je moc. S brexitem se najednou vnímání priorit EU proměnilo.

Když pak očití svědci, kteří mohli sledovat jednání o odchodu Británie, najednou zjišťovali, že ona spolupráce a div ne bratrské vztahy mezi zeměmi, jak to ukazují rozesmáté tváře politiků na summitu EU, se nějak vytratily. Naopak většina evropských byrokratů se netajila tím, že to „těm Britům pořádně osladíme“ taky proto, aby si to příště každý rozmyslel, kdyby ho napadlo něco podobného.  

Celý proces brexitu, který se snad už konečně blíží k cíli, je dobrou ukázkou myšlení bruselských elit. Proč nejsme schopni říci – fajn Britové, nechcete být s námi, tak se tedy rozlučme a udělejme to tak, aby každá ze stran měla pocit, že něco vyhrála – prostě win - win. Jakoby nikdo nechápal, že jsme „odsouzeni“ žít vedle nich, protože to jsou sousedé. To se však netýká jen Britů, ale mohli bychom jmenovat i jiné národy resp. státy, které chceme nějakými sankcemi donutit, aby se podřídily naší vůli.  Ale kde bereme tu jistotu, že právě ta naše vůle je ta správná?

 Vraťme se ještě na chvíli k oné deklaraci. Opět se v ní setkáváme s požadavkem „zajištění bezpečných, legálních cest pro uprchlíky pro jejich příchod do EU. Je zapotřebí koordinovaný přístup všech členských států a evropských a vnitrostátních zúčastněných stran, který se bude zakládat na sdílení odpovědnosti, spravedlivém přerozdělování, sbližování a dodržování lidských práv“.

To je jedna z opravdu „pozoruhodných“ myšlenek bruselských elit, které dospěly k závěru, že Evropa stárne. Proto je nutno ji osvěžit novou krví, které by měla přijít od uprchlíků, kteří utíkají z míst – a to je ten paradox – kde některé evropské země a členské země EU rozpoutaly vnitrostátní konflikt – zejména z Libye a Sýrie. S jistou dávkou ironie by se možná mohlo říci, že tomu bylo právě proto, aby do Evropy přišly nové pracovní síly.

Přitom tyto elity mají pocit, že právě tento příchod vyřeší případný budoucí nedostatek pracovních sil a tedy i nedostatek plátců do sociálních systémů na důchody. Zjevně proto navrhují přerozdělování uprchlíků – samozřejmě, že spravedlivé – mezi jednotlivé státy, aby se na každého dostalo nových pracovní ch sil.

Právě na tomto příkladu je možno ilustrovat typické neomarxistické myšlení těchto elit. Jeho nositeli jsou lidé, kteří vyšli před pár lety ze západoevropských univerzit. Tam se dnes šíří – jak uvádějí mnozí experti – představy o tom, že je nutno překonat dělení Evropy na národní státy, národnosti, protože to je balast, který brání v rychlejší ekonomické integraci, protože je nutno stále brát ohledy na nějaká národní specifika.

Již před časem to prý na jednom shromáždění vyslovil jeden vysoký představitel nějaké země – být Evropanem je důležitější než být příslušníkem nějakého národa. Prostě musíme vychovat nového člověka, který odhodí ten balast národa.

Nakonec ona Lisabonská smlouva umožňující většinové hlasování není ničím jiným. Prostě neohlížet se na nějaké národní představy – tedy menších států, nebo naopak prosazovat představy velkých států bez ohledu na nesouhlas některých států. Proto se dnes mnozí angažují v tom vytvořit novou Evropu a pro ni vychovat nového člověka.

Tento moment, překonat nějaké dílčí zájmy se projevuje dnes ve snaze podřídit řízení některých procesů tzv. názoru odborníků. Prostě politici tomu nerozumí, tak to musíme svěřit odborníkům. Proč se např. zřizuje nezávislá rozpočtová rada, která má posuzovat, zda vláda sestavuje správně státní rozpočet, zda nevytváří záměrně velký schodek? Pokud si občané schválí, že chtějí mít vetší rozpočtový deficit, pak co je do toho Evropské komisi? Ona snad bude suplovat demokratické hlasování občanů?

Právě v tom je jádro tohoto uvažování – my v bruselské administrativě víme nejlépe, co je pro vás občané nejlepší – tak nám do toho nemluvte… Sice můžete chodit k volbám, ale pokud byste chtěli dělat něco, co se nám nelíbí, už si najdeme způsoby, jak vám napravit hlavu. A v to je také jádro neomarxistického uvažování – je tu někdo, kdy vás chápe hledá pro vás to nejlepší.

Právě proto, aby to mohla činit, tak ukládá členským zemím zřídit právě takové rozpočtové rady – a stejně i další podobné instituce – které budou vlády omezovat podle toho, jak to bruselská administrativa chce. A ta pak bude posílat vytýkací dopisy těmto vládám, že mají nadměrný schodek rozpočtu a bude to odůvodňovat právě stanovisky naší rozpočtové rady. Je to přece dokonalý systém, jak faktický výkon státní správy podřídit bruselské administrativě a vzdálit ho vůli voličů jednotlivých členských států.   

Není snadné přemýšlet nad budoucností EU po odchodu Británie. Možná, že bychom hledání příčin, proč se to stalo, neměli hledat jen v Bruselu a okolí a už vůbec ne mezi těmi „co spolu mluví“. „Jejich“ Evropa začíná a končí úplně jinde než pro průměrného občana jednotlivé členské země. Jsou však tyto elity schopny vůbec najít příčiny jinde než u sebe? Brexit je totiž především výrazem selhání bruselských elit, jejich neschopnosti vidět život očima běžného občana.