Česká ekonomika na konci roku 2022

Ekonom Jaroslav Ungerman rozebírá situaci českého hospodářství na konci uplynulého roku a sleduje její perspektivy v blízké budoucnosti.

Rok 2022 vejde do ekonomické historie České republiky jako rok rekordně vysoké inflace, která bude mít své pokračování ještě i v dalších letech. Její úroveň se zcela vymyká dosavadním trendům. Je něčím, co česká ekonomika nepoznala za posledních třicet let.

Pro ilustraci cenového vzestupu lze použít dvě čísla: spotřebitelské ceny mezi lednem 2023 a lednem 2021 vzrostly o 29,1 % a mezi lednem 2023 a prosincem 2022 o 6 %. Pro takový meziměsíční skok cen těžko najít nějakou analogii v relativně poklidných podmínkách. Pouze období přechodu k tržní ekonomice v letech 1990 až 1993 zaznamenalo podobnou úroveň cenového vzestupu.

Daleko významnější však bude změna vnějšího prostředí, která v roce 2022 byla zahájena. Nesporně se tak rok 2022 stane začátkem velkého přelomu ve světové ekonomice a to zejména v ekonomice Evropy, jehož výsledek lze v současné době jen těžko blíže charakterizovat. Je to totiž také období, ve kterém se mění dosavadní schéma hlavních surovinových toků na evropském kontinentu. Schéma rozvoje evropské ekonomiky, která se dosud opírala o relativně levné a snadno dostupné energetické vstupy z Ruska a současně se toto teritorium stávalo odbytištěm pro část produkce evropského průmyslu. Ovšem hlavní odbytiště pro evropské firmy, které těžily z levných vstupů energie a dalších surovin, bylo jinde ve světové ekonomice.

Toto schéma fungovalo desítky let a bylo relativně velmi úspěšné. Rok 2022 ho zásadním způsobem změnil. Vojenský konflikt na Ukrajině, který přerušil dosavadní zbožové a také finanční toky, vedl ke změně dosavadních schémat vzájemného obchodu a přerušil mnoho let budovanou strukturu těchto ekonomických vztahů.

Tato struktura byla také základem pro relativně mírový rozvoj na evropském kontinentu. Na to bychom neměli zapomínat. Menší válečné konflikty se odehrávaly na okrajích kontinentu, nikoli mezi jeho hlavními státy. Právě v uplynulých letech se však pomalu formovaly základy změn, které otevřel, resp. zrychlil probíhající konflikt na Ukrajině.

Přitom je zjevné, že tato změna výrazně dopadne i na největší evropskou ekonomiku – Německo s jeho průmyslovým potenciálem. Pro českou ekonomiku, která je velmi úzce provázána s německou ekonomikou (směřuje tam zhruba třetina českého vývozu a odtud do české ekonomiky přichází čtvrtina českého dovozu), to bude znamenat také tlak na změnu dosavadní spolupráce a ztrátu odbytišť a partnerů, kterou krátkodobě nebude možno nahradit.

Vývoj v roce 2022 se současně odehrává na pozadí změn ve světové ekonomice, které také probíhají delší dobu. Lze je charakterizovat postupnou ztrátou postavení vyspělých zemí světového Západu, ke kterému se jako ČR můžeme počítat a nástupem nových zemí, které dosud setrvačně nazýváme rozvojovými zeměmi.

V čem lze spatřovat onu změnu? Snad nejlépe to je vidět na vývoji počtu obyvatelstva a jednotlivých částech našeho světa. V posledních sedmdesáti letech se podstatně změnila váha zemí třetího světa v demografii zeměkoule (viz vývoj počtu obyvatelstva v mil.).

V roce 1950 byl poměr mezi počtem obyvatel světového Západu, tj. těmito ekonomicky rozvinutými zeměmi, a ostatními zeměmi méně než 1:3. Po sedmdesáti letech je tento poměr 1:7. Přitom v posledních dvaceti letech se patrně rychlost změny tohoto poměru zvýšila – v roce 2000 to bylo 1:5.

Přirozeně, že toto dělení je velmi orientační. Jestliže v padesátých letech byla dominance světového Západu v průmyslové výrobě naprosto nezpochybnitelná, dnes je tomu už jinak. Nepočítám zde při porovnání počtu obyvatelstva mezi průmyslový Západ Japonsko, které se v průběhu uplynulých let stalo jednou z největších světových ekonomik.

Příklad Japonska je totiž velmi zajímavý. Jeho expanze poté, co byl jeho průmyslový potenciál za války zničen, byla v padesátých a šedesátých letech zcela mimořádná. Dnes již začíná prožívat určitý útlum spojený také s tím, že obyvatelstvo Japonska rychle stárne a jeho počet se začíná zmenšovat.

V souvislosti s Japonskem si dovolím udělat malou odbočku, která může trochu charakterizovat naše vnímání světa okolo nás. Někdy na počátku šedesátých let se objevily v našem tisku zprávy o tom, že Japonsko vyrábí motocykly, s nimiž chce konkurovat evropským zavedeným značkám. Japonské motocykly se tehdy pomalu začaly prosazovat v závodech motocyklů Grand Prix. Dokonce musím i připomenout, že českoslovenští technici v tehdejším závodě Jawa vyvinuli automatickou převodovku pro motocykly. Byla to bezpochyby pokroková konstrukce a Japonsko tehdy koupilo licenci na její výrobu. Nesporný úspěch našich techniků té doby, který nebyl ojedinělý. Ale to by bylo jiné vyprávění.

Již někdy v polovině šedesátých let se v našich motoristických časopisech objevily také zprávy o japonských záměrech výroby osobních automobilů, které čeští novináři komentovali se zřejmým despektem, jak prý Japonsko může vyrábět auta. Byla to např. značka Honda, tehdy už známý výrobce motocyklů, která takovou výrobu chtěla rozvinout.

Dodejme jen, že první export automobilů Honda na americký trh se uskutečnil v roce 1973. Dnes je Toyota největším výrobcem automobilů na světě. Japonsko, které v průběhu minulých let bylo na druhém místě ve světě velikostí své ekonomiky, však už své postavení ztratilo a dnes řeší úplně jiné problémy – vedle úbytku obyvatelstva, relativní stagnace ekonomiky, relativně vysoká zadluženost atd.

Proč o tom mluvit? Je to doklad toho, že změny ve světové ekonomice probíhají soustavně a my bychom s tím měli počítat, Prostě nárůst obyvatelstva v zemích mimo Západ nevyhnutelně povede ke změnám v hlavních zbožových a surovinových tocích ve světové ekonomice. Těžiště světové ekonomiky se zcela nepochybně přesune do Tichooceánského regionu.

Dnes jsme svědky zásadního posunu v ekonomické úrovni v případě Čínské lidové republiky, kterou velmi podmíněně řadíme do zemí třetího světa. Před sedmdesáti lety to byla agrární ekonomika, s nerozvinutým průmyslem a službami. Dnes je to průmyslový gigant s mnoha vyspělými technologiemi atd. Podobná charakteristika může platit i pro Indii. Obdobně vysoce technologická zařízení (např. v letectví) produkuje Brazílie, stejně tak i Jižní Korea atd.

V krátké době se také ukáže, že je to právě Evropa, kdo bude mít těžkosti s udržením své pozice ve světové ekonomice. A samozřejmě, že to bude i náš problém příštích let. Evropa se svým způsobem ocitá ve „vzduchoprázdnu“. Její dosavadní ekonomický model, resp. toky výrobků i surovin, se zásadně mění a Evropě nezbývá jiné cesty než se daleko více přiblížit americké ekonomice, což bude pro Evropu nevýhodné.

Amerika má na rozdíl od Evropy dostatek vlastních zdrojů energie, kterou bude dodávat Evropě za ceny, které si sama určí. Má i dostatek dalších surovin. Z toho také nakonec plynou obavy některých evropských zemí, že americký program podpory průmyslu povede k deindustrializaci Evropy, resp. přesunu kapacit s vyšší energetickou náročností právě do Ameriky.

Amerika má také relativní dostatek pracovních sil. To dokazuje vývoj jejího obyvatelstva v posledních padesáti letech (více než dvojnásobek – a je velmi mobilní na rozdíl od Evropy). Navíc mnoho těchto pracovních sil bude ochotno pracovat za relativně nízké mzdy – oproti Evropě. Evropa bude s Amerikou soutěžit o získání postavení na trzích třetích zemí. Prostě Amerika a Evropa na těchto trzích už dnes jsou v konkurenčním postavení.

Země třetího světa budou vyžadovat stále větší část z nerostných zdrojů, které má lidstvo k dispozici. Proč by měly žít hůře než vyspělé země – mít méně aut na obyvatele, nemít klimatizace ve svých domech či nechodit na večírky každý den apod. – jak to ukazuje filmová a televizní produkce vyspělého světa, kterou zásobuje onen chudý třetí svět a ukazuje mu ten „správný“ životní styl. A navíc k tomu ještě ten vyspělý svět dodává svoji ideologii všeobecných lidských práv atd. jako ten správný způsob života.

Jen pro ilustraci: průměrná česká domácnost ročně spotřebuje 2 500 kWh, tedy zhruba 1 000 kWh pro jednoho člověka za rok. Zkusme si to promítnout na počet obyvatel některých zemí třetího světa. V těchto podmínkách nevidím velký prostor pro nějaké jiné chování těchto zemí než to, že budou požadovat „přerozdělení“ tohoto světového bohatství.

Právě tato skutečnost, že podíl zemí Západu na světové ekonomice klesá a přesouvá se k novým zemím třetího světa, povede v dalších letech ke změně v ekonomikách vyspělých zemí. Proto se naše ekonomika bude stále více setkávat s konkurencí na světovém a tedy i evropském trhu.

Je zjevné, že spouštěcím mechanismem těchto změn je právě konflikt na Ukrajině, který vede k přerušení ekonomických styků s Ruskem a mění světové zbožové toky. Přitom tato změna obchodních partnerů není srovnatelná s ničím v dosavadní historii. Především probíhá velmi rychle v podmínkách velmi intenzivního mezinárodního obchodu se zbožím a službami. Úroveň globalizace, rozsáhlé specializace a také vzájemné závislosti jednotlivých ekonomik je nesrovnatelná s minulostí. To velmi dobře ukázala nedávná epidemie covidu a zejména pak způsobů, jak tuto epidemie odvracet.

V letech studené války také docházelo k nejrůznějším embargům, restrikcím v obchodě, ale dosud – snad s výjimkou počátku padesátých let – nebyly natolik rozsáhlé jako nyní. Kromě toho tehdejší dominance Západu umožňovala, aby všechny hlavní země třetího světa sledovaly vůli Západu a nehledaly nějaké vlastní cesty.

Země třetího světa dnes mají svoji váhu ve světové ekonomice a jsou do značné míry nezávislé na politice Západu. Je například nepředstavitelné, že by právě v letech studené války mohly být vedeny diskuse mezi těmito zeměmi o tom, že se nebude k vzájemnému zúčtování (platbám) používat dolar. Dnes přece některé z nich uvažují o přechodu na čínský jüan.

Důsledky politiky sankcí jsou zatím nejvíce patrné na trhu s energiemi. Zákaz dodávek ruských energií na Západ vede k přesunu ruských dodávek do jiných zemí – zemí třetího světa. To je zatím problematické s ohledem na nevybudované dopravní cesty a proto to může přesun tohoto obchodu krátkodobě brzdit. Bude to však mít dopad na napjatost trhu s energetickými surovinami – s ropou a zemním plynem.

Je to v prvé řadě problém Evropy, která musí najít nové dodavatele zemního plynu, který dosud dostávala z ruských nalezišť plynovody a za cenu zhruba čtvrtinovou oproti LNG. Bude tedy muset přejít na dodávky LNG, kde se bude setkávat na trzích s dalšími zeměmi, a tedy to bezpochyby povede k udržování relativně vysokých cen. Návrat na cenovou úroveň roku 2021 je v podstatě vyloučen. Navíc cena LNG bude závislá především na cenové úrovni amerického LNG, protože z tohoto teritoria je relativně nejkratší cesta pro dodávky do Evropy. Navíc je právě americký zemní plyn relativně dražší, protože těžební náklady na břidlicový plyn jsou vyšší než v případě, kdy je LNG vyráběn z plynu těženého klasickým způsobem.

Podobně je tomu s tlakem na omezení dodávek ropy z Ruska. Sice je cílem zemí Západu omezit ruské příjmy z vývozu ropy, ale tento postup (pokud by skutečně jeho následkem došlo k výraznému poklesu dodávek ropy na trh) by znamenal růst cen ropy na světovém trhu a to by poškodilo i západní země. Výpadek těchto dodávek by patrně nebylo možné kompenzovat jinými dodavateli.

Dnes se se zdá, že si OPEC dodávky ropy na trh řídí, dbá na cenovou stabilitu a snaží se vyhnout cenové válce. V tom se tato „ropná zbraň“ odlišuje od situace v osmdesátých letech. V té době byl vyvinut tlak na tehdejší sovětskou ekonomiku (silně závislou na exportu ropy) založený na stlačení světových cen ropy pomocí zvýšení těžeb na jiných teritoriích. Bylo tehdy možné „srazit Rusko na kolena“ tím, že mu znemožníme, aby si vývozem ropy dokázalo vydělat na dovozy obilí a vystavit ho hrozbě hladu – obrazně řečeno. V té době ruské zemědělství a potravinářský průmysl nebyly schopny zajistit zásobování vnitřního trhu potravinami bez dovozu milionů tun obilí, především z USA.

Dnes je situace jiná. Rusko je významným producentem obilí, na rozdíl od minulosti. Je to aktuálně jeden z největších exportérů obilí na světový trh a zásobuje významné ropné producenty potravinami a proto těžko od nich očekávat, že by se uchýlili k podobné operaci jako před padesáti lety. Například Saúdská Arábie dnes dováží potraviny z Ruska za minimálně miliardu dolarů a chce tyto dovozy dále zvyšovat. Diverzifikuje svůj dovoz. Ale tak uvažuje i celý arabský svět. To je právě jeden z oněch důsledků změn ve světové ekonomice.

Nelze se ještě nezmínit i o dalším novém fenoménu. Opět jde o automobily. V roce 2022 Čína vyvezla 3,11 mil. automobilů. Zvýšila svůj export o 54 % meziročně a stala se tak druhým největším exportérem automobilů na světě – předehnala Německo. První je Japonsko s téměř 4 mil. kusů. Pokud jde o celkovou hodnotu tohoto vývozu, pak Německo jednoznačně a s velkým náskokem přede všemi dominuje. Čína se zatím orientuje na nižší kategorie aut, ale budoucnost bude jiná…

Export čínských aut se orientuje výrazně také na ruský trh, kde vlivem sankcí zastavily své výrobní kapacity, resp. maximálně utlumily své dodávky na vnitřní trh, všechny významné světové automobilky. Také česká Škoda uzavřela svůj závod na montáž škodovek v Kaluze a údajně uvažuje o tom, že podobný závod postaví, resp. rozšíří dosavadní kapacitu v Kazachstánu. Přinejmenším to ovšem pro Škodu bude znamenat po neúspěchu v Číně jen další útlum výroby a ztrátu trhu. A také kooperačních dodávek našich subdodavatelů.

Snad by bylo vhodné ještě dodat, že právě ruský automobilový trh může být příkladem toho, jak intenzívně mohou působit tržní vztahy na jeho obnovení či změnu. Na ruském Dálném východě je trh s auty zásobován japonskými ojetými automobily – všechny s pravostranným řízením v zemi, kde se jezdí vpravo. Opět: tato auta vytlačují produkci evropských automobilek.

Perspektivy české ekonomiky

Závěrem několik poznámek k vývoji české ekonomiky v nejbližším období. K markantním změnám došlo v minulém roce v českém zahraničním obchodě. Poprvé po deseti letech se bilance zahraničního obchodu propadla do deficitu téměř 200 mld. Kč, což je historicky nejhorší výsledek. Přitom ještě v roce 2020 dosáhla bilance zahraničního obchodu přebytku ve výši téměř 180 mld. Tedy za dva roky jde o zhoršení bilance o téměř 400 mld. Kč.

A takový vývoj nikoho nezajímá? Naprosto převažující část tohoto zhoršení je sice vyvolána zvýšením světových cen energií případně dalších surovin. I přesto je to vývoj, který ukazuje určitou ztrátu exportní výkonnosti české ekonomiky. O tom svědčí i výsledky vývozu v jednotlivých zbožových slupinách, které stagnují.

Rozhodující zbožová skupina, která vytváří největší aktivum zahraničního obchodu je vývoz strojů a dopravních prostředků, který ovšem v posledních dvou třech letech ztrácí dynamiku. Proto není schopen pokrýt deficity zahraničního obchodu v jiných zbožových skupinách. Zdá se, že český export zde naráží na hranici možného dalšího růstu, pokud se nepodaří najít jiná teritoria, nebo i nové komodity pro růst zahraničního obchodu a především pro odbyt našeho průmyslu. Těžko hledat takové komodity tam, kde je velká část strojírenského exportu orientována na kompletační dovozy komponentů, dílů, případně na výrobní kooperaci. Finalita našeho exportu je velmi nízká, pokud odmyslíme auta.

Právě v současnosti se tak odkrývá zranitelnost české ekonomiky a její jednostranná orientace jednak teritoriálně na Německo a jednak jednostranná orientace na výrobu dopravních prostředků. Právě tato orientace tak bude zásadním způsobem zpomalovat možnosti obnovy hospodářského růstu pro příští roky.

Problém vysokého podílu českého automotivu na průmyslové výrobě není ničím novým. Podle statistické metodiky automotive dnes představuje více než 19 % celkové průmyslové výroby. Opakovaně na vysoký podíl tohoto odvětví upozorňovali, bohužel, jen někteří analytici, ale nikdo z politiků tomu nevěnoval pozornost, resp. zdálo se, že nic nemůže tento vývoj ohrozit. Uměli jsme si představit, že na celý měsíc zastaví výrobu automobilka v Kolíně, protože nemá komponenty? Jsme přece propojeni s Německem, a to si svoji pozici ohlídá – nějak tak zněla odpověď. Jenomže i Německo se změnilo – je dnes praporečníkem Green Dealu v Evropě, zásadně změní svoji výrobu automobilů, a proto si bude hlídat především své zájmy a na nějaké subdodavatele moc nedá.

Když k těmto tendencím připočteme i posilující korunu (vlivem politiky ČNB), pak větší expanzi průmyslové výroby v nadcházejícím období nelze očekávat. Za poslední dva roky koruna zpevnila zhruba o desetinu pod hranici 24 CZK/EUR a to je samozřejmě znát na inkasu exportérů, kterým daleko rychleji rostou jejich vnitřní náklady v energiích, surovinách, také finanční náklady a samozřejmě, že i mzdy.

Kde jsou ty časy, kdy koruna byla v režimu pevného kurzu 27 CZK/EUR? Domnívám se, že udržovat tento pevný kurz tak dlouho byla chyba. Možná, že právě tehdy jsme ztratili roky, které měly být využity k investicím do technologií, které ovšem tento podhodnocený kurz zdražoval, a změnám struktury výroby, nebo i hledání nových trhů. Bohužel tyto roky jsou národohospodářskou ztrátou…

Měl by nás také zneklidňovat vývoj maloobchodního obratu. Ten již od května minulého roku pozvolna klesá a v prosinci minulého roku )v době nákupů na vánoce) byl bezmála o desetinu nižší než v minulém roce. A to se ještě asi plně neprojevil nákupní turismus našich občanů směrem do Polska případně Německa. Přitom největší pokles dosahuje prodej potravin, kde je také největší vzestup cen. Překvapivě?

Jak vidět, přece jen tržní mechanismy fungují. Očekávat při tak vysokém vzestupu maloobchodních cen nějaký růst fyzických prodejů, to se vymyká jakékoli logice tržní ekonomiky. Přirozeně, že tržby prodejců rostou a bezpochyby při obchodní politice hlavních obchodních řetězců, které tlačí na ceny dodavatelů, rostou i jejich marže, tedy i zisk – jak bezpochyby vyplyne z jejich výročních zpráv za minulý rok.

Maloobchodní obrat je ovšem hlavní položkou pro růst soukromé spotřeby a ta je největší částí hrubého domácího produktu, je to přibližně jeho polovina.

Zatím je naše inflace nezvládnutá a můžeme se jen těšit, že její další růst už bude nižší. Přece jen se na jejím dalším růstu projeví matematický jev, kdy poměřujeme-li veličinu k vyššímu základu, pak musíme dosáhnout nižšího relativního přírůstku. Věřme tedy, že tomu tak bude i u nás v tomto případě.

Ovšem efekt toho, že rostou ceny a nerostou reálně mzdy, se bude muset někde projevit. Tak tomu dosud bylo i v jiných obdobích, kupříkladu v letech 2012–2013. Zejména pokud si vláda prosadí svůj záměr podstatně méně valorizovat starobní důchody, tedy další snížení koupěschopné poptávky.

Jsou tam asi ještě některé další důvody, proč by ekonomika měla zpomalit, resp. přejít k poklesu. Omezme se na závěr jen na konstatování, že mluvit o ekonomickém růstu v letošním roce bude jen sotva možné, pokud nedojde k výraznějšímu uvolnění v evropské ekonomice. Hlavně však, jaké perspektivy dává tato situace do dalších let je pod velkým otazníkem. Koho to dnes vůbec trápí? Naši současnou vládu?