Pár poznámek k jednání Evropského hospodářského a sociálního výboru ve Vídni

  • Zveřejněno: 16.10.2018
  • Autor: Svatopluk Čech

Před pár dny se sešla – jak je zvykem - v předsednické zemi EU, kterou je v tomto pololetí Rakousko a tedy ve Vídni, skupina reprezentující v EHSV zaměstnance.

Bylo to bezpochyby velmi zajímavé setkání. Nejen tím, že se toto jednání konalo v budově patřící rakouským odborům. Tato budova postavená na břehu Dunaje, sice ne úplně v centru města, ale přímo na stanici metra - je pozoruhodná i svojí architekturou. Je to moderní kancelářská budova - sklo a ocel. Je velká – určitě větší než známá budova českých odborů na Žižkově. Svojí velikostí a velkorysou architekturou dokumentuje sílu a postavení rakouských odborů ve společnosti.

To neznamená, že by rakouské odbory neměly zač bojovat. Už při příchodu upoutaly pozornost dva plakáty vylepené v oknech. První hovořil o tom, že odboráři požadují maximálně 60 hodin práce v jednom týdnu. Druhý pak o tom, že maximální denní pracovní dobou je 10 hodin. Tyto požadavky se týkají především přesčasové práce, protože i v Rakousku je osmihodinový pracovní den.

V tom je situace v Rakousku podobná naší situaci. Také u nás máme sice různá omezení. Osmihodinový pracovní den byl zaveden právě před sto lety – jako jeden z první zákonů nově vzniklé Československé republiky. Dnes však se považuje za vhodné, aby zaměstnanci dávali najevo svoji sounáležitost s firmou v tom, že budou pracovat i déle – a v některých profesích – především v zahraničních firmách se pěstuje workoholismus. Ale ani čeští lékaři – především v nemocnicích na tom nejsou o moc lépe – za rok vysoce překračují i oněch povolených 416 hodin přesčasů. Někteří mohou ohlásit až 1000 hodin přesčasů ročně. Je to sice velké číslo a ne každý z nich to považuje za dobré, ale jsou za to také dobře placeni.

Předseda rakouských odborů si stěžoval, že současná vláda vede svérázný sociální dialog. Schůzky představitelů vlády s odbory trvají jednu hodinu. A pak už dialog odehrává jen přes média. Je snahou tamní vládní administrativy, aby se odbouraly všechny případy, kdy rakouské zákony umožňovaly lepší podmínky než v ostatních zemích EU. To se týká např. i tlaku na zkrácení dovolené z 5 týdnů na 4 týdny.

Nechuť vlády k dialogu s odbory není také pro nás nic nového. Za „panování“ Topolánka a Nečase resp. za Kalouska jako nejlepšího ministra financí, trvala také jednání tripartity, když byla dobrá nálada dvě hodiny, ale zpravidla méně a byl to dialog s hluchými.

Další část jednání byla věnována debatě nad současnou politickou situací v Evropě resp. v EU. Její účastníci především poukazovali na nástup – jak oni hovořili – populistů a neoliberálů. Samozřejmě, že se nevyhýbali především problému imigrace a jejího vlivu na politickou debatu v Evropě.

Někteří největší obavy spojují s nástupem extrémní pravice, která svoji politiku zakládá na obavách občanů z imigrantů. Dokonce v této souvislosti hovoří o nástupu neofašismu rostoucího z odporu proti imigrantům.

Někteří diskutující neváhali označovat Maďarsko a Polsko za země nedemokratické, které se odchylují od evropských hodnot a proti tomu je nutno bojovat. Prostě jako kdyby tyto země nejvíce ohrožovaly budoucí vývoj v EU, ohrožovali demokracii atd.

Málokdo z diskutujících byl ochoten uvést konkrétní fakta, která by nasvědčovala těmto závěrům.

Například se uvádělo, že africké imigranty Evropa potřebuje, protože její populace stárne, tedy v budoucnu nebude mít dostatek zaměstnanců pro svůj další hospodářský rozvoj. Bohužel nikdo z nich se ani nepokusil zamýšlet nad tím, jak si integraci těchto imigrantů do evropské společnosti představuje. Otázka ztotožnění těchto nově příchozích, kteří vycházejí z jiného civilizačního okruhu, s jakýmisi evropskými hodnotami, kde se možná ne vždy jako Evropané shodneme, nebyla uvedena.

Ono totiž vůbec vymezit, co jsou to evropské hodnoty, není právě snadné. Na jedné straně bychom mohli asi hovořit o nedemokratických postupech v Maďarsku, ale když je demonstrace za nezávislost v Katalánsku potlačena tvrdým policejních zásahem – k tomu se nikdo nevysloví. Je možné si jen položit otázku, co by ona bruselské Evropa dělala, kdyby v Budapešti policie potlačila protivládní demonstraci se stejnou brutalitou jako španělská policie v Barceloně letos na jaře. Bylo tam několik stovek zraněných a zatčených – jen pro připomenutí.

Nikdo z diskutujících se ani náznakem nesnažil nastínit integraci imigrantů do trhu práce v Evropě, mají-li být těmi, kdo bude vytvářet hodnoty pro naše stárnoucí obyvatelstvo. Co kdyby někdo z těchto podporovatelů myšlenky integrace zkusil nastínit např. integraci člověka z černé Afriky např. ze Senegalu či Mali, který ve dvaceti letech přijde do střední Evropy.

Dejme tomu, že za dva roky se naučí třeba česky tak, že bude schopen číst a psát a také rozumět psanému textu. Jak dlouho se pak bude učit nějakému řemeslu? Tři roky, jako náš absolvent základní školy, který se již na škole seznámil s mnoha základy techniky, nebo to bude trvat ještě déle? Za jak dlouho bychom z něho mohli udělat např. provozního zámečníka nebo elektrikáře, po kterých je dnes ve firmách ohromná poptávka? Za tři roky nebo ještě dříve?

Takže asi tak po pěti letech může tento člověk nastoupit do práce tak, že bude každý den vstávat, tak aby byl každý den nejméně osm hodin v provozu? Umí si vůbec tento člověk představit, co to znamená? A pak, jaký může dostat plat a zejména zda z tohoto platu bude schopen naplnit svá – nesporně velmi vysoká - očekávání z toho, jak dobře se tu bude mít.

Takové praktické otázky si nikdo z diskutujících nekladl. Je přece daleko snazší jen o tom diskutovat a hledat viníky toho, proč velká část evropské společnosti pociťuje k těmto lidem nesympatie a velkou zdrženlivost a také nesporně i obavy, které nikdo z diskutujících nemůže rozptýlit. Ale diskutující většinou mají jasno – vinna je nevzdělanost lidí a jejich nechuť k cizím lidem a novým myšlenkám. Jak vidět, je před námi ještě dlouhá cest k vzájemnému porozumění….