Ministerstvo zdravotnictví ČR nabádá zaměstnavatele k tomu, aby svými preventivními programy pro zaměstnance přispěli ke zlepšení jejich fyzické i psychické odolnosti. To je, aby lépe snesli psychické a fyzické zatížení během jejich pracovní činnosti.
Pochopitelně, že se, jako odbory, zajímáme o to, jaký je názor zaměstnavatelů na daný požadavek zaměstnavatelů. To je, jakým způsobem budou tyto programy zaměřeny, a zda mají, ze strany státu, definovány priority, jak by měly být tyto preventivní programy pro zaměstnance nastaveny a zaměřeny.
Proto jsme oslovili paní Lenku Kaška, ředitelku pro korporátní záležitosti společnosti Pfizer v České republice, která, jako členka expertního týmu pro zdravotnictví Svazu průmyslu a dopravy ČR (SPD ČR), o této záležitosti hovořila na odborné konferenci „Udržitelné zdravotnictví, díky prevenci“, kterou, v květnu, upořádal Výbor pro zdravotnictví Poslanecké sněmovny PČR.
Čím, konkrétně, chtějí zaměstnavatelé přispět ke zlepšení zdravotního stavu svých zaměstnanců, což znamená většiny našich občanů?
Máte pravdu v tom, že ministerstvo zdravotnictví, nabádá nás, zaměstnavatele, k tomu, abychom svými preventivními programy pro zaměstnance přispěli ke zlepšení jejich zdravotního stavu, a to tak, aby byli mnohem odolnější snášet například i složité pracovní podmínky, pokud se na jejich pracovištích vyskytují. Ale, ono nejde jenom o toto, ale naši občané si přirozeně zaslouží mít pevné zdraví, a dobrou fyzickou a psychickou odolnost.
Ale k tomu zaměstnavatelé potřebují mít i odpovídající podmínky. Chybí nám nějaká vládní vize pro prevenci a jasnější rozdělení, o jakou prevenci se chce starat stát a v jaké by měli být aktivní zaměstnavatelé. Pokud se naše aktivity dublují, jedná se neefektivitu. Zároveň by měla vláda tyto preventivní programy i patřičně podpořit, a to nejen z hlediska potřebné legislativy, ale i v rámci možností odečitatelnosti z daní.
Poskytuje stát dost financí do zdravotnictví, či nikoliv?
Myslíme si, že pro potřeby a další rozvoj českého zdravotnictví, je finančních prostředků vynakládáno poměrně dost. V roce 2025 hospodaří veřejné zdravotní pojištění s rozpočtem 530 mld Kč. Mimochodem, v době covidové pandemie tehdejší vláda rozhodla o navýšení peněz do zdravotnictví, takže se nám během tří let rozpočet navýšil o 139 mld. Kč. Tím se v České republice, zvýšil podíl zdravotnictví na HDP ze 7,5 na 9,5 %. A to je krásný průměr EU. Musíme se samozřejmě ptát, kam se toto navýšení, tyto peníze, poděly, jak je s nimi nakládáno, protože ony zůstaly v systému zdravotnictví. Na otázku, zda se také zvýšila kvalita a dostupnost zdravotní péče o 100 %, když rozpočet, za posledních 10 let, vzrostl o 100 %, na to si musí, odpovědět, každý sám.
Musím k tomu dodat, že se již, 30 let, bavíme o potřebě určitým způsobem reformovat systém našeho zdravotnictví. Ale žádná pořádná reforma, která by nás přivedla k modernímu řízení a hospodaření ve zdravotnictví, zatím neproběhla. Přitom, již za 15 let, to vypadá na to, že by, systém našeho zdravotnictví, mohl být v deficitu, a to ve výši 100 miliard korun, což je konzervativní odhad. Znamená to, že se nůžky, mezi příjmy a výdaji, budou i nadále rozšiřovat! Mimochodem, již to začalo. Zdravotní pojišťovny upozorňují, že také v letošním roce, můžeme počítat s 10 miliardovým schodkem. Přitom všichni víme, že rozpočet byl ve schodku již v minulém roce. Potřebujeme komplexní reformu zdravotnictví, a také i vizi, jak má zdravotnictví vypadat za 10 nebo 20 let.
Když hovoříme o penězích, ve vašem vystoupení jste upozornila i na stárnutí populace u nás…
Ano, dále nám do toho vstupuje stárnutí populace. Do roku 2050 přibude zhruba o jeden milion seniorů více, než máme dnes. Ale také ubyde kolem jednoho milionu lidí v produktivním věku. To jsou velmi kritická čísla, která ukazují, jakým způsobem se bude dále vyvíjet křivka nákladů a příjmů zdravotního pojištění. Mimochodem, podle údajů Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR (UZIS) se již v roce 2024 se 52 procent z rozpočtu zdravotního pojištění vynakládalo na mzdové náklady ve zdravotnictví. Toto procento se stále zvyšuje a zřejmě se i zvyšovat bude, což by znamenalo, že na zdravotní péči o pacienty se vynakládá stále méně peněz.
Jako zaměstnavatelé říkáme, že v našem zdravotnictví, je peněz poměrně dost. Nevoláme tedy po jejich zvýšení. Vždyť těchto 9,5 %, z objemu HDP, je na úrovni průměru v rámci EU. Ale, musíme se podívat na to, jak je celý systém nastaven, strukturován. Náš systém totiž trpí vysokou vnitřní neefektivitou.
Jaké jsou hlavní příčiny této neefektivity?
Vidím čtyři hlavní příčiny.
Za prvé, náš systém není dostatečně zaměřený pro pacienty, jako je tomu v západoevropských zemích. Pokud systém myslí na pacienta, je automaticky i více efektivní. Jedná se o cestu pacienta systémem. Pokud umožníme pacientovi to, aby prošel zdravotním systémem velice rychle, ušetříme. Pokud pacient v systému bloudí, zbytečně navštěvuje lékaře, a absolvuje opakovaná vyšetření, je to drahé.
Za druhé nám chybí data o tom, co se v systému děje. Nemáme elektronizovanou zdravotnickou dokumentaci pacienta. Lékaři stále mohou vést papírovou zdravotnickou dokumentaci. V ambulantní péče se stále jedná o cca 80 % zdravotnické dokumentace, kterou nelze sdílet. Stát a pojišťovny vlastně neví, co se ve zdravotnictví děje v reálném čase. A stará známá poučka říká „co nedokážeš spočítat, co nedokážeš řídit“.
Za třetí, nedáváme dostatečný důraz na primární prevenci a nepracujeme na zvýšení pocitu vlastní odpovědnosti občanů za své zdraví. Zatímco v zahraničí stát běžně organizuje zdravotní kampaně, aby lidé věděli, co znamená zdravé stravování, proč a na co se nechat očkovat, anebo jak odvykat kouření, u nás jsme na zvyšování zdravotní gramotnosti rezignovali. V lidech stále přetrvává pocit, že mohou ničit své zdraví, a pak jít k doktorovi. A tam se o ně postarají, navíc „zdarma“. V tom spočívá ohromná neefektivita systému.
Za čtvrté, chybí nám jasné rozdělení rolí a odpovědností. V otázce, zda máme systém státní zdravotní služby, nebo pojišťovenský systém, jsme uvázli na půl cesty. Máme 7 zdravotních pojišťoven, které však nemají nástroje a pravomoci, aby dokázaly opravdu řídit tok peněz ve zdravotnictví. Ministerstvo zdravotnictví svými zásahy dokáže do zdravotnictví silně zasáhnout, ale odpovědnost za důsledky již nemá. Procesy a odpovědnosti je třeba napravit.
Jak se k tomu staví SPD ČR?
Svaz průmyslu a dopravy ČR nedávno požádal odborníky z Institutu pro efektivní zdravotnictví (IEZ), aby vypracovali studii o tom, jaké jsou největší neefektivity v českém zdravotnictví. Studie obsahuje 40 cílených doporučení, a to pro všechny důležité oblasti – nemocniční péči, ambulantní péči, dlouhodobou péči i elektronizaci zdravotnictví. Svaz průmyslu a dopravy ČR právě chystá kampaň, aby se situací ve zdravotnictví seznámil veřejnost. Cílem je informovat občany, že pokud nebude zdravotnictví reformováno, stane se natolik drahým, že každý z nás by musel vynakládat na zdravotní pojištění klidně jednou tolik než dnes. Dnes se lidé staví proti změnám ve zdravotnictví a politici je přirozeně následují. Pokud by impuls ke změně vyšel od lidí, politici by měli více odvahy konat.
Když jsme se zmínili o nebezpečí narůstání deficitu veřejného zdravotního pojištění, jaké jsou možnosti jeho navýšení?
V České republice jsou pouze dvě možnosti, jak zvýšit objem finančních prostředků veřejného zdravotního pojištění. Buď se zvýší platby státu za státní pojištěnce, to znamená přilijeme peníze ze státního rozpočtu, anebo zvýšíme odvody zaměstnanců. Obě možnosti však musí někdo zaplatit, a to bude v důsledku český občan a česká firma. Takové zvýšení zároveň z makroekonomického hlediska znamená navýšení daňové zátěže obyvatel a firem, a také navýšení ceny práce. Otázka je, jestli si to můžeme dovolit? Již dnes platí zaměstnanec 13,5 % ze svého platu na zdravotní pojištění. Sice na své výplatní pásce uvidí pouze 4,5 %, protože dalších 9 % za něho odvádí zaměstnavatele, ale to neznamená, že by nešlo o peníze zaměstnance. Já zastávám názor, že ve zdravotnictví je peněz dost, jen musíme zvýšit vnitřní efektivitu systému.
Chceme ochránit zaměstnavatele a zaměstnance před nesystémovým zvyšování odvodů do zdravotního pojištění, a to v situaci, kdy není zajištěna efektivita systému, nejsou provedeny očekáváné reformy a není zajištěna jeho dlouhodobá udržitelnost.
Co tedy zaměstnavatelé potřebují, aby mohli lépe pečovat o zdraví svých zaměstnanců?
Zaměstnavatelé k tomu potřebují větší podporu státu. Letos byly legislativně zakotveny tzv. preventivní programy zaměstnavatelů. Stát v nich vidí možnost, jak může zaměstnavatel přispět ke zvýšení prevence. Zaměstnavatel v nich vidí možnost, jak přispět k nižší nemocnosti zaměstnanců. Bohužel, zde ale stát nepřiznal zaměstnavatelům možnost odečíst náklady na tyto programy z daní, přestože jimi zaměstnavatelů supluje roli státu. Dále by pomohlo, pokud by si stát vydefinoval, v jakých oblastech chce prevenci řídit on, a jaká je vhodná doplňující role zaměstnavatelů. Chybí definování rolí, a bez toho hrozí, že prevence bude vykonávána neefektivně. Neboť, preventivní programy státu a zaměstnavatele, se mohou překrývat, anebo se vůbec nemusí zaměřit na prevenci, kterou zaměstnanci potřebují.
Velké firmy, velcí zaměstnavatelé, mají možnosti, jak se o zdraví zaměstnanců starat. Ale realitou je, že i ti největší, vlastně tápou. Stát jim svěřil nástroj, ale již jim neumožní získat agregovaná (anonymizovaná) zdravotní data o zaměstnancích, aby věděli, jakými zdravotními obtížemi vlastně jejich zaměstnanci trpí, a kam je tedy třeba zaměřit cílenou prevenci.
Zdravotní pojišťovny by měly poskytnout určitá data, typicky o prevalenci chronických onemocnění zaměstnanců v určitých věkových kohortách. Typicky mezi 50 až 60 rokem apod. Nyní, zaměstnavatelé, tak trochu střílí naslepo. A to není dobré. Nikdo nechce vynakládají své peníze neefektivně. No, a další velkou roli, by měl hrát stát v oblasti zvyšování zdravotní gramotnosti! Dnes nejsou zaměstnanci motivovaní k prevenci, nechtějí se nechat očkovat, kouří, nezdravě se stravují. A takový přístup jednotlivce nezachrání, a nezmění žádný preventivní program zaměstnavatele.
Jaké další změny v systému našeho zdravotnictví požadujete a očekáváte?
Zástupci zaměstnavatelů – a tím i zaměstnanců – se musí stát běžnou součástí správní rady Všeobecné zdravotní pojišťovny. Pouze tato pojišťovna nemá zákonnou povinnost zastoupení svých největších přispěvatelů. Plátci systému musí být zastoupení v řídících orgánech každé zdravotní pojišťovny.
Dále nám přijde, jako logické, propojení zdravotního a nemocenského pojištění, alespoň co se týká dávek v pracovní neschopnosti. Dnes každý zaměstnanec na nemocenské pojištění platí 2,1 % své výplaty. Jedná se o dávku, která jde do sociálního pojištění, a odvádí ji, za zaměstnance, jeho zaměstnavatel. Ta se dále přerozděluje na dávky v pracovní neschopnosti, peněžitou pomoc v mateřství, ošetřovné apod. Dávalo by ale větší smysl, pokud by byly dávky v pracovní neschopnosti navázány na zdravotní pojištění a zdravotní systém. Stát by tak cítil větší odpovědnost za nemocnost obyvatel a tím pádem by zvýšil svou aktivitu v oblasti primární prevence. Dnes nemají data o tom, proč jsou zaměstnanci nemocní a proč čerpají nemocenské pojištění, ani zdravotní pojišťovny. Jak pak mohou řídit prevenci?
Zaměstnavatelé také chtějí zachovat dobrovolnost preventivních programů. Pokud stát stanovil preventivní programy pro zaměstnance, jako povinnost, byl by to vlastně signál, že mají zaměstnavatelé nahradit roli státu v oblasti primární prevence. No, a posledním naším požadavkem je, že chceme snížit administrativu a byrokracii, která je s výkonem preventivních programů, péčí o zdraví zaměstnanců a zdravotními benefity spojená. Nejde pouze stanovit možnosti, ale také vytvořit vhodné podmínky pro ty, kteří by tyto možnosti chtěli využívat pro blaho svých zaměstnanců.
Součástí preventivní programů pro zaměstnance jsou i zdravotní benefity. Co zaměstnavatelé, v jejich rámci, nabízejí?
Zdravotním benefitem může být cokoli, ale zdravotním benefitem, který si mohou zaměstnavatelé odečíst z daní je pouze to, co je určeno zákonem. Je to určitá služba předepsaná na lékařský předpis anebo poskytnutá ve zdravotnickém zařízení. Tím se myslí i lékárna. Bohužel, zdravotní benefity se, nad limit ve výši průměrného platu v ČR, dodaňují, což zatěžuje jak zaměstnance, kteří z toho platí zdravotní a sociální odvody, ale také zaměstnavatele. Právě kvůli stanovení limitu, který dnes činí 46.557 Kč ročně, musí zaměstnavatel stále hlídat, zda nebyly zaměstnanci poskytnuty zdravotní benefity za více peněz, a potom musí, tyto benefity navíc, dodanit. To je ohromná byrokracie, a menší firmy nejsou vůbec schopné tyto podmínky plnit, to by si na to museli najmout nové zaměstnance. Proto plédujeme za odstranění tohoto dodanění, tohoto limitu. Jsem toho názoru, že jediným limitem by měla být ochota zaměstnavatele zdravotní benefity poskytovat. Pokud je chce poskytnout zaměstnanci za 60.000 korun ročně, ať je poskytne, ale již nedodaňuje. Tím se vše o hodně zjednoduší. Stát zde má příležitost ukázat, že upřednostňuje zdravotní hledisko, před hlediskem finančním.
Legitimní otázkou je také otázka rozšíření definice zdravotních benefitů. Protože zaměstnanci sami považují za zdravotní benefit i jiné služby než ty, které jsou navázány na systém zdravotnictví.
Nyní jsou ze strany zaměstnanců nejvíce využívané benefity, jako je psychologická pomoc, lékárenské zboží, očkování, zubní hygiena a zdravotní pomůcky. Ale sami zaměstnanci považují, za zdravotní benefit, také masáž, saunu, jógu, ale i o konzultaci s lékařem na dálku. Takže, podle zaměstnavatelů, je na pořadu dne, otázka, jaké zdravotní benefity vlastně chtějí samotní zaměstnanci.
S čím by, podle vás, mělo ministerstvo zdravotnictví, naopak přijít?
Jako zaměstnavatelé bychom chtěli vidět značné zvýšení investic do primární prevence. V současné době, podle dat OECD, činí investice do všech typů prevence cca 8 %, takže na primární prevenci připadá cca 3 %. Naše zdravotnictví je navázáno na nemoc, ne na zdraví. Výdaje na nemocniční péči činí 48 procent! Pokud stát říká, že prevence je jeho priorita, nemůže vzápětí říci, že na ni nejsou peníze. Prevence by měla přestat být prioritou „na papíře“. Stát musí mít pro prevenci vizi. Chybí dlouhodobé cíle a strategie k jejich naplňování.
Otázkou je, jestli také nepotřebujeme i určitou reformu státních orgánů? V zahraniční vidíme poměrně dobré příklady, jak u nich velmi dobře fungují instituty, které pracují v oblasti prevence a veřejného zdraví. To by mělo být pro nás inspirací!
A co byste vzkázala na závěr?
Že je nutné dívat se na tak složité systémy, jako je české zdravotnictví, z vysokého nadhledu. Dívejme se na systém jako na celek. Potřebujeme osvíceného ministra zdravotnictví, který vytyčí novou vizi k zajištění dlouhodobé finanční udržitelnosti. Který neuvidí systém buď z pohledu ministerstva, nebo zdravotní pojišťovny, nebo lékaře. Ale z nadhledu dobrého hospodáře a krizového manažera, a také pacienta. Zaměstnavatelé jsou připraveni takovému ministrovi podat pomocnou ruku, a spolupracovat s ním na tvorbě nových zákonů a naplňování strategií.
