V rámci kontrol nelegálního zaměstnávání se orgány inspekce práce setkávají na pracovištích, na kterých působí více subjektů, s případy, kdy přítomné osoby vykonávají práci nejen jako zaměstnanci v pracovněprávním vztahu, ale též jako osoby, které mají uzavřen pouze vztahobchodněprávní.
Inspekce práce se však vždy zabývá skutečným charakterem práce vykonávané na pracovišti, tedy zkoumá naplnění znaků závislé práce dle ust. § 2 odst. 1 zákoníku práce. Prokázání závislé práce znamená v praxi nejen popsat naplnění vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, výkonu práce osobně, jménem a podle pokynů zaměstnavatele, ale i řady dalších podmínek a aspektů (např. jak se zaměstnanec jeví třetím osobám, jak probíhá odměňování). Tento postup inspekce práce byl v řadě příjepadů podroben již v minulosti soudnímu přezkumu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 6 Ads 46/2013-35 ze dne 13. 2. 2014).
Závěry z kontrol a popis všech zjištěných okolností případu jsou pak podkladem pro případné zahájení přestupkového řízení. Není výjimkou, když v řízení je ze strany účastníka řízení (nynější terminologií obviněného) dokládáno uzavírání obchodních smluv namísto smluv pracovněprávních. K obchodním smlouvám jsou předkládány též např. smlouvy o pronájmu pracovních ploch, podnájemní smlouvy či smlouvy o zapůjčení zařízení, nářadí a dalších potřebných věcí. Některé doložené (rámcové) obchodní smlouvy jsou zpracovány do mnoha detailů, včetně stanovení práv a povinností smluvních stran, závazků ze záruky za jakost díla, doby platnosti, ceny za dílo, smluvních pokut apod. Na každou práci je pak vystavována objednávka. Ačkoliv smluvně jsou vztahy nikoli ojediněle takto ošetřeny, na pracovištích bývá zjištěno, že pracující osoby jakožto „zhotovitelé“ nemohly za sebe poslat pracovat nikoho dalšího, nemohly vykonávat práci v době, ve které chtěly, výše měsíční odměny odpovídala běžné mzdě zaměstnance, materiál byl zajišťován účastníkem řízení nikoliv pracujícími osobami, stejně jako běžné pracovní pomůcky a nástroje. V „pronajatém prostoru“ nemohly pracující osoby vykonávat jinou práci než tu, která jim byla zadána účastníkem řízení. Nemohlo jít ani o svobodné podnikání, pokud přístup k pronajatému prostoru byl podmíněn např. povolením či kartou ke vstupu.
Jak vyplývá z výše uvedeného, pro posouzení, zda na pracovištích dochází k nelegálnímu zaměstnávání, je podstatné zjistit povahu vykonávané práce, tedy co se dělo ve skutečnosti, nikoliv spokojit se pouze s písemně účastníkem řízení dokládanými smluvními vztahy. Inspekce práce neposuzuje platnost či neplatnost smluvních dokumentů, avšak ze všech zjištěných skutečností, doložených dokladů a vyjádření osob nacházejících se na pracovišti učiní závěr, zda došlo k nelegálnímu zaměstnávání či nikoliv. Takový závěr, jak jsme se mohli již několikrát přesvědčit, je správními soudy shledán přezkoumatelným a zákonným (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 1 Ads 437/2017-84 ze dne 15. 11. 2018, případně z novějších rozsudek Krajského soudu v Plzni č.j. 57 A 174/2018-92 ze dne 8. 4. 2020, či rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 5 Ads 208/2019-33 ze dne 25. 6. 2020).
