Jak pokračuje projednávání Společné zemědělské politiky EU po roce 2020? Co prosazují naši vyjednavači?
Dlouho jsme čekali na parametry rozpočtu po roce 2020, který je součástí tzv. Víceletého finančního rámce. Nyní je snad po posledním summitu Evropské rady v mnoha věcech jasněji, i když lidová tvořivost europoslanců může ještě kartami řádně zamíchat. Výsledek (tedy celková obálka) není i s ohledem na inflaci, která se v zemědělství projevuje především v růstu mezd a půdy a také nižšími výnosy, vzhledem ke klimatické změně optimální, ale soudě podle dřívějších návrhů, mohlo být i hůře. Dlouhodobě nicméně upozorňujeme na skutečnost, že kombinace nižších výnosů, nižších výkupních cen, rostoucích nákladů a snížené podpory zemědělství je pro řadu zemědělců cestou ke zkáze.
Co by pro nás znamenal tzv. Nový zelený úděl?
Nový zelený úděl s odkazem na Nový úděl, který ve 30. letech 20. století v USA inicioval F. D. Roosevelt, se má dotknout podle Evropské komise všech odvětví včetně zemědělství a přispět k dosažení klimatické neutrality. Zemědělství je nicméně naopak i vzhledem k tomu, že využívá fotosyntézy, z hlediska bilance uhlíku pozitivní. Zemědělství, stejně jako lesnictví, nabízí úložiště CO2 a naopak přispívá k tvorbě kyslíku. Přesto Komise připravila strategii Z Farmy na vidličku a Strategii pro biodiverzitu, které mají unijní zemědělství učinit »zelenějším a spravedlivějším«, což já osobně alespoň takto »od stolu« chápu jako trochu prázdné pojmy a otřepané fráze.
Co konkrétně strategie »Z farmy na vidličku« (Farm to fork) znamená pro české zemědělce a spotřebitele?
V první řadě je třeba říci, že se zatím jedná o nelegislativní materiál. Řada opatření, která jsou obsažena ve Strategii Evropské komise, je ve fázi návrhu. Naplnění strategie je nicméně pro současnou Komisi jednou z priorit a vzhledem k poměru sil v Evropském parlamentu, kde po volbách v roce 2019 značně posílily levicové a zelené frakce, lze očekávat, že se mnohé do závazných předpisů skutečně přetaví. Současné návrhy jsou nicméně, ačkoli se schovávají pod líbivá hesla, nejen proti ochraně přírody, ale jsou i nespravedlivá. Jedním z těchto návrhů je redukce přípravků na ochranu rostlin plošně napříč členskými státy o 50 procent. Proč by měla například Česká republika snižovat užití přípravků na ochranu rostlin, když jich využívá násobně méně než některé jiné členské země? My už jsme si zkrátka svůj úkol splnili. Navíc je třeba rozlišovat přípravky. Když zemědělcům zakážu jeden účinný přípravek, budou používat více jiné, ale méně účinné »alternativy«. To se ukázalo například ve Francii, kde zemědělci nemohli mořit osivo cukrové řepy a tak použili v době růstu mnohem více insekticidů, jejichž aplikace byla paradoxně vyšší zátěží pro životní prostředí. Pokud zakážu jiné přípravky, třeba ty proti plísním, budu moci zaručit bezpečné potraviny bez rakovinotvorných mykotoxinů? Potom si budu muset dát na misku vah stopové množství pesticidů oproti sice přírodním, nicméně přesto lidskému organismu škodlivým látkám. Jaký je pak dopad na spotřebitele? Může se stát, že unijní produkce bude jednoduše nedostatková a velmi drahá a spotřebitel s nižší kupní silou se bude muset spokojit s produkcí z Ukrajiny nebo jižní Ameriky. Problém nicméně je, že tato produkce není pod tak přísnou kontrolou jako produkce tuzemská. Vzpomeňme si na nedávné skandály s brazilským kuřecím masem nakaženým salmonelou, kterou jako mávnutím kouzelného proutku odstranilo razítko zkorumpovaného státního úředníka. Kde je také vzpomínaná ekologie při převozu masa přes půl světa? Proto bychom měli k zemědělství přistupovat se selským rozumem a rozlišit nesplnitelné a kontraproduktivní ambice a smysluplnou realitu. Proto bychom měli i s využitím poznatků vědy a techniky (precizní zemědělství, nové metody šlechtění atd.) produkovat bezpečné a zdravé potraviny u nás doma, pod kontrolou našich dozorčích orgánů.
Za největší problém považují naši zemědělci tzv. zastropování plateb, jak se vyjednávání na toto téma vyvíjí?
Zastropování přímých plateb bylo další téma, u kterého se mluvilo o tzv. spravedlnosti. Na druhou stranu, pokud někdo hospodaří na 80 procentech půdy, měl by pobírat 80 procent dotací, protože dotace se vyplácejí právě za to, jak se o půdu staráme. Proto dlouhodobě říkáme, že nezáleží na tom, kdo na půdě hospodaří, ale jak a zastropování je alespoň v ČR nesmysl. Jako kompromis jsme navrhovali vyšší podporu malých zemědělců, kteří nemají úsporu z rozsahu a kteří jsou univerzály, tedy musejí se sami o všechno postarat, o vyplňování stále větších stohů papírů, ale také o účetnictví a další aspekty podnikání na vlastní pěst. Tento týden nicméně na summitu k rozpočtu a obnově po koronaviru Evropská rada rozhodla, že zastropování velkým příjemcům může být členskými státy zavedeno na principu dobrovolnosti, a to na úrovni 100 tisíc eur. To znamená, každý členský stát si zvolí, zda zastropovat, nebo ne, případně zda více podpořit menší zemědělce. Zastropování se navíc bude vztahovat pouze na základní podporu příjmů pro udržitelnost, to znamená, že se netýká tzv. ekoschémat, což budou platby za vyšší příspěvek k ochraně vody, krajiny a přírodních zdrojů a boji proti klimatu. Právě větší podniky, které si ještě stále zachovaly živočišnou výrobu a mají tak k dispozici organickou hmotu ze statkových hnojiv pro zlepšování půdní úrodnosti a lepšímu zadržování vody, se tak mohou o tuto podporu přihlásit. V případě zavedení zastropování navíc mohou členské státy z objemu prostředků základní podpory příjmů pro udržitelnost odečíst veškeré náklady související se zaměstnaností, což by zase mohlo napříč EU (tedy ve státech, které zastropování zavedou jako povinné), pomoci podnikům s živočišnou výrobou a speciální rostlinnou výrobou, které jsou náročnější na pracovní sílu.
Podle některých odborníků by naši zemědělci byli v EU bezkonkurenčně nejlepší, kdyby trh nedeformovaly dotace...
Je tomu přesně tak a řada objektivních ukazatelů to potvrzuje, ať už jde o užitkovost dojnic, odchov selat na prasnici, konverzi krmiva u drůbeže nebo v rostlinné výrobě nízká spotřeba hnojiv a pesticidů při s vyspělým světem srovnatelných výnosech. Nejlepším podnikům, které zůstaly u živočišné výroby, se daří i díky podpoře národních dotací. Žijeme oproti našim západním sousedům v realitě poměrně nízké podpory z rozpočtu EU, a proto máme nutnost »dorovnání« konkurence z národního rozpočtu. Na druhé straně si je nutné uvědomit skutečnost, že jsme všechny národní podpory museli po roce 2004 nechat tzv. notifikovat, tedy nechat si od Bruselu schválit, zatímco podpory v západní Evropě ustanovené před rokem 2004 této povinnosti v řadě případů nepodléhaly. Evropská unie se nyní při schvalování národních podpor snaží maximálně vyhnout přímé podpoře produkce, a tak je možné podporovat např. ozdravení chovů nebo dobré životní podmínky v chovech hospodářských zvířat, kde se ale chovatelům hradí kompenzace za újmu, která jim vzniká vyššími náklady, nikoli dotace k hospodářskému výsledku. EU navíc zatím nijak výrazně neharmonizuje daňovou politiku. Různé skryté formy podpory formou daňových úlev nebo systémových podpor navazujících odvětví (zpracování či přeprava), které existují v jiných státech Evropské unie, proto není možné jednoduše rozklíčovat. Jisté ale je, že při mzdových a dalších nákladech není možné v Německu nebo Dánsku produkovat o desítky procent levněji než u nás, přesto se sem zboží za tyto ceny vozí. Jak to? Někdo by tomu řekl »dumping«, ten ale i podle vyjádření Evropské komise v rámci EU neexistuje. Lze hovořit o tzv. predátorských cenách, které jsou na jednotném trhu nepřípustné, nicméně reálná pravomoc unijních institucí a vymahatelnost férové hospodářské soutěže mezi členskými státy, které si v první řadě hájí vlastí národní zájmy, je omezená. To všechno navíc za situace, kdy jsou právě unijní instituce finančně závislé na příspěvcích těchto členských států do společného rozpočtu krátce po odchodu Velké Británie z EU. Heslo »hlavně nikoho nenaštvat« je sice možná diplomatické, ale spravedlnost a pořádek moc nepřináší.
Ve strukturách Agrární komory pracujete již dlouho, budete pokračovat při hájení zájmů zemědělců v linii svých předchůdců, nebo máte připravenou novou strategii?
Na některé věci bych chtěl navázat, některé chci samozřejmě dělat trochu jinak, což souvisí i s věkovým rozdílem mezi mnou a mými předchůdci. Obecně si myslím, že jedním z největších problémů zemědělství je jeho negativní vnímání laickou veřejností. Proto si myslím, že musíme mluvit jazykem, kterému široká veřejnost rozumí, i když se to možná bude zdát některým členům jako přílišné zjednodušení tématu. Nás zemědělců je nicméně málo, a tak je třeba mít na své straně co největší počet příznivců a fanoušků. Proto se budu snažit ještě více zaměřit na sociální sítě a cílenou komunikaci se spotřebitelem. Tuzemské zemědělství také trápí názorová a zájmová roztříštěnost, neumíme se domluvit na společných prioritách a společně se za náš sektor postavit a naopak se necháme zatahovat do názorových přestřelek, kde mnohdy o zemědělství i z našich řad ve jménu mediální popularity či politických ambicí zaznívají tendenční interpretace nebo přímo nepravdy. Agrární komora České republiky zastupuje zemědělce všech velikostí, forem podnikání i výrobního zaměření. Členy Okresních Agrárních komor jsou zemědělci hospodařící na horách, v nížinách, konvenčně nebo bio, obhospodařující několik desítek, stovek, ale i tisíce hektarů, přesto spolu dokáží usednout k jednomu stolu a bavit se o konkrétních, ale i systémových problémech, které sektor trápí a které je nutné řešit. Pokud bych měl vybrat namátkou několik priorit, které musejí být podle mého názoru přijatelné pro všechny skutečně aktivní zemědělce, kteří svoje podnikání berou vážně, pak by to mělo být snížení byrokratické zátěže a zvýšení konkurenceschopnosti sektoru ve srovnání se zeměmi, které do České republiky agrární produkci dovážejí. Proč bychom měli (i doslova) vyklízet pole a kde jinde bychom měli být úspěšní, než u sebe doma?
