Už se to může jevit jako dávná minulost, ale jsou to teprve čtyři roky. Tehdy byly v Česku oblasti, kde se o jedno pracovní místo ucházelo tolik lidí, kolik by obsadilo tři autobusy. Tehdy se hovořilo o tom, že ekonomická krize se u nás projevila skoro stejně, jako tomu bylo v letech 1933-34 (takzvaná Velká hospodářská krize).
V ČR bylo v roce 2013 šest set tisíc nezaměstnaných – tedy oficiálně – těch, kteří byli registrováni na úřadech práce. Ti, kteří byli z evidence z různých důvodů vyřazeni, by už tak vysoké číslo nezaměstnanosti, zvedli ještě víc. V některých regionech čekalo na jediné pracovní místo skutečně i více než sto lidí (Bruntálsko, Jesenicko), celorepublikový průměr vypovídal o 17 lidech na jedinou pracovní pozici.
Naštěstí si můžeme říci, že je toto neveselé období za námi a i Česko se odrazilo ode dna. V současné době máme nejnižší nezaměstnanost, bez práce je něco přes 300 tisíc lidí, procentuálně (i díky sezónním pracím) se pohybuje nezaměstnanost nyní na 4 procentech. Dobrou zprávou tedy je, že se výrazně mění na pracovním trhu i postavení zaměstnanců – třeba i v tom, že jim konečně začínají většinou však až po vyjednávání odborových organizací, růst platy.
Pokud se jim nedaří dosáhnout toho, aby jim na účty přicházela nějaká důstojná částka, mají více než kdy jindy možnost, práci změnit.
Několik konkrétních praktických důkazů toho, že je doba změnám nakloněna, uvedl před několika dny například i pracovní portál Jobs.cz.
Pozor na „vymazlený“ životopis?
Ještě před časem personalisté kladli na srdce: Napište svůj životopis co nejlépe. Na to, aby upoutal, dostane od těch, co budou rozhodovat, maximálně 20 vteřin. To nebylo právě příjemné…Vznikal tak již dopředu tlak a stres z toho, že děláme něco, co má minimální naději na úspěch.
Dneska je to už jinak. Alespoň někde. Nepřestalo sice záležet na tom, jak kvalitní životopis (CV) pošlete. Jenomže na řadu pozic se firmám hlásí méně lidí, než by potřebovaly, a tak si dobře nyní rozmýšlí, které životopisy skončí v koši a které dostanou pomyslné razítko: pozvat na pohovor.
Za dveřmi čeká zástup dalších
„Jestli se ti to nelíbí, tak si klidně běž. Venku čeká dvacet dalších, kteří tě rádi nahradí.“ Ano, tuhle větu slýchávalo hodně z nás, ale dnes prý už arogantní šéfové, co se s ním oháněli, patří do starého železa a minulosti. Rozumné firmy naopak teď dělají první – poslední, aby si své lidi udržely. Opět je zde třeba připomenout roli odborů, díky kterým se jen v posledních měsících podařilo zvednout v řadě odvětví a firem platy i zlepšovat pracovní podmínky (mimo jiné se dá považovat za úspěch, že se konečně rozhýbaly mzdy například ve velkých obchodních řetězcích).
Nejnovější statistiky Úřadu práce ČR mluví navíc jasně – zástupy na pracovní místa už dneska stojí opravdu jen málokde. Na jedno volné místo nyní připadá v průměru 1,8 zájemců. Samozřejmě, je to jen průměr a vždy záleží na regionu, firmě i konkrétní pozici.
Firma, jako zaměstnavatel měla výsadní postavení a roli při výběru
Není třeba zastírat, že velmi dlouho platilo, že člověk, který hledal práci, tahal vždy takříkajíc za kratší konec. Je to přece on, kdo potřebuje práci, a tak se musí snažit. Nešlo o rovnoprávné postavení. Firma pozorovala snažení uchazečů a vybírala si toho nejlepšího (pomineme-li fakt, že si nakonec na volné místo dosadila někdy někoho z okruhu známých, který nebyl ani nejlepší, ale…).
Podle portálu Jobs.cz to dnes už prý neplatí. Vztahy mezi lidmi a zaměstnavateli jsou mnohem rovnocennější. Firma nabízí a vybírá si. Totéž ale platí i pro zaměstnance-uchazeče: nabízíte a vybíráte si. Třeba u technických a dalších obtížně obsaditelných pozic se dá dokonce říct, že dnes se uchází spíš firma o lidi, než naopak.
Dobrý pozorovatel tak vidí, že se tento trend zvolna promítá už i do znění inzerátů. Ty obvykle začínaly dlouhým seznamem toho, co firma od nového kolegy POŽADUJE. Následovalo pár řádků, co nabízí ona. Dnes můžete v některých nabídkách vidět, že je to naopak. A to je dobře. Přesto - výjimky se stále najdou, což často pranýřuje jejich zveřejňováním šéf ČMKOS Josef Středula na svém profilu na sociální síti.
Nejnižší nezaměstnanost – naše plus?
Již zde bylo uvedeno, že je v Česku nyní rekordně nízká nezaměstnanost. Na první pohled to zní jako dobrá zpráva. Pokud bychom se však dostali pod čtyři procenta, podle analytiků by to mohl dál brzdit růst ekonomiky. „Nedostatek pracovní síly může představovat brzdu pro českou ekonomiku. Dobrou zprávou je, že se můžeme těšit na další zvyšování mezd,“ řekl před několika dny proto pro ČTK ekonom Komerční banky Viktor Zeisel.
Pro nás to tedy znamená, že je ideální doba na to, říct si o zvýšení platu. Firmy bojují o lidi a je velmi pravděpodobné, že budete úspěšní. Také se nebojte vyjednat si na pohovoru zajímavý nástupní plat. A nemusí jít jen o peníze, ale i další atraktivní benefity, jako je třeba home office nebo pružná pracovní doba.
Práci nehledají jen ti, kdo ji nemají
Kdybychom vám před pěti lety řekli, že se máte dívat na nabídky, i když práci máte, nejspíš byste si ťukali na čelo. Měnit práci? Proč, když ji mám? Komu by se chtělo podstupovat martyrium pohovorů? To jedině, když bychom o ni přišli. I to už je dnes jinak. Lidé si všímají, že je pro ně situace na trhu práce příznivá, a tak se zajímají, zda by v jiné firmě nebyli šťastnější.
Podle průzkumu Jobs.cz se 39 procent zaměstnanců necítí v současné práci spokojeně. Zhruba polovina z nich (v absolutních číslech jde o 850 000 lidí) se pak v průběhu jednoho roku rozhoupe k tomu, aby někam poslali životopis.
Co nás v práci nejvíc vytáčí? Co skousneme a kvůli čemu odcházíme?
Možná to někoho překvapí, ale nejsou to vždycky jen peníze, co nás nutí hledat štěstí jinde. Ještě jednou se opřeme o čísla průzkumu JobsIndex, abychom zjistili, že v důvodech hledání změny hrají velkou roli také vztahy s kolegy, pocit užitečnosti vlastní práce i to, zda cítíme spravedlivost v odměňování, či nevysvětlenou nerovnost.
Špatně nastavené pracovní procesy i zmatečný (nebo dokonce protekční) systém odměn a dalších pracovních výhod, zaměstnance frustrují. Trvá-li to dlouho, dá se čekat, že tento člověk začne koukat po pracovních nabídkách u konkurence. Stejným důvodem může být i to, stojí-li nad námi profesně a někdy i lidsky slabý šéf, u kterého víme, že v něm nemáme žádnou oporu a že se neumí postavit v krizi ani za svůj tým či jednotlivce z něj. Přesto se – v nedávných průzkumech, který byl u nás proveden na toto téma – ukázalo, že 75 procent šéfů hodnotí Češi pozitivně.
U těch 15 procent se však dá předpokládat, že to bude nakonec právě jejich nadřízený, kvůli kterému půjdou lidově řečeno „o dům dál“.
