Rozhovor s předsedou OS KOVO Jaroslavem Součkem
Největším odborovým svazem, který je zároveň členem Českomoravské konfederace odborových svazů, je Odborový svaz KOVO. O roku 1993, kdy vznikl, a kdy během prvních pár let vystřídal několik názvů, se snaží obhajovat oprávněné zájmy zaměstnanců v kovoprůmyslu, a to zejména při zajišťování vyšší mzdové úrovně a lepších pracovních a sociálních podmínek s cílem, aby se zlepšovala životní úroveň zaměstnanců.
O tom, jaká je současná situace v kovoprůmyslu jsme hovořili s předsedou OS KOVO Jaroslavem Součkem, kterému jsme na toto téma položili několik otázek.
*V prvé řadě musím začít sociálním dialogem a kolektivním vyjednáváním mezi zaměstnavateli a odbory. V měsíci září se již po čtvrté uskutečnil v Praze mítink ČMKOS „Konec levné práce v České republice“. O čem jste tam hovořil ve vašem vystoupení, které získalo značný potlesk přítomných odborářů?
Hlavním tématem mého vystoupení byla otázka, že jako odbory, jako odboráři, bychom měli ve své činnosti usilovat o to, aby co nejdříve a nejrychleji u nás došlo ke konvergenci mezd, a to směrem k výši mezd, které mají naši kolegové ve vyspělých západoevropských zemích. Právě toto naši zaměstnanci od nás očekávají. Přirozeně, že když vidí, jaká je úroveň mezd v západní Evropě, i oni chtějí mít stejnou, či alespoň přibližnou úroveň mezd. Já jsem totiž jim uvedl konkrétní příklady z některých zemí, s jejichž odboráři spolupracujeme, ať již jde o Německo, Rakousko či některé středoevropské země, jako je například Slovensko či Slovinsko.
Problém však spočívá v tom, že najít úplnou solidaritu mezi odboráři těchto západoevropských zemí, v jejichž zemích jsou až trojnásobně vyšší výdělky než u nás, není jednoduché. Přesto se o výměnu zkušenosti mezi odboráři vyspělých západoevropských zemí a odboráři zemí střední a východní Evropy snažíme. Mohu konstatovat, že i v řadě konkrétních příkladů i zde najdeme nakonec solidaritu, kdy si všichni odboráři uvědomí, že vůči zaměstnavatelům jsme v podstatě všichni na jedné lodi. Ostatně v průběhu našeho rozhovoru uvedu konkrétní příklad.
*Máte asi na mysli situaci, která vznikla v jihlavské firmě Automotive Lighting, kdy v rámci kolektivního vyjednávání vznikla, kvůli odmítnutí odborářských požadavků ze strany vedení podniku, stávková pohotovost. Přičemž nakonec to skončilo vítězstvím odborů…
Nejprve k tom u musím říci pár slov. Firma Automotive Lighting byla původně součástí jihlavské společnosti Bosch Disesel, která byla založena v roce 1993. Posléze tato část společnosti byla prodána jinému majiteli, a to v té době byla italská společnost Magneti Marelli, jejíž součástí je dodnes. Pokud jde o průběh kolektivního vyjednávání v této firmě, mohu jen konstatovat, že po dobu několika let tam vyloženě stagnovalo, a že velkých zvýšení mezd se tamější zaměstnanci nedočkali. Jako vedení kováckých odborů jsme přemýšleli, co s tím? Nakonec, díky aktivitě a pomoci našich kolegů, tedy volených funkcionářů v rámci Krajského sdružení OS KOVO Vysočina a regionálního pracoviště v Jihlavě, se nám podařilo zaktivizovat funkcionářskou základu přímo ve fabrice. Do vedení odborové organizace se dostali lidé, kteří se projevili jako skuteční odboráři, a kteří nebyli připraveni ustoupit požadavkům vedení společnosti. Tato jejich neústupnost se nakonec projevila v tom, že naprostá většina zaměstnanců podpořila jejich požadavky při tomto kolektivním vyjednávání a proto tamější kovácké odbory vyhlásily stávkovou pohotovost.
Navíc odboráři, ale potažmo i zaměstnanci, získali mezinárodní podporu, což byl významný tlak na vedení společnosti. Mimochodem, teď jsem zpět u myšlenky solidarity odborářů v rámci jednoho podniku v celé Evropě, jak jsme o tom před chvílí hovořili. V rámci odborové federace industriaALL Europe, což jsou naši kováčtí kolegové v jiných evropských zemích, jsme zařídili návštěvu jejího předsedy přímo v Magneti Marelli v Jihlavě. Zároveň jsme, s jeho pomocí a vlivem, jednali přímo v sídle mateřské firmy v Italii. Myslím si, že tento mezinárodní tlak evropských odborů přiměl vedení firmy k tomu, že nakonec ustoupilo a přistoupilo na požadavky jihlavských odborářů. Výsledkem bylo, že odbory vyjednaly pro zaměstnance Automotive Lighting pro příští rok plošné zvýšení mezd o devět procent a další devítiprocentní růst platů na rok 2020. Získali i další bonusy, jako je odměna za léta odpracovaná ve firmě. Takže, nakonec po podpisu kolektivní smlouvy, byla stávková pohotovost odborů, tuším 11. října odvolána a zrušena.
*Existují dva druhy kolektivního vyjednávání. Kromě toho podnikového, o kterém jsme před chvíli hovořili, jde i o odvětvové kolektivní vyjednávání, kdy se uzavírají Kolektivní smlouvy vyššího stupně (KSVS), které bývají závazné pro celý daný rezort. Jak je to u vás?
Na odvětvové úrovni jsme nedávno podepsali KSVS s Elektrotechnickou asociací ČR, kde je zaručen růst mezd o 3 %. Obdobnou smlouvu jsme uzavřeli s Asociací leteckých a kosmických výrobců, kdy rovněž došlo ke zvýšení mezd o 3 %. Zároveň musím podotknout, že jsou to jedny z mála průmyslových odvětví, kde se nám tyto KSVS daří uzavírat. Jde totiž o to, že díky ekonomickému vývoji v ČR, která nastala v souvislosti s postupnou privatizací českého kovoprůmyslu, se zaměstnavatelské organizace během doby pomalu rozpouštějí a nemají reprezentativnost, že zastupují naprostou většinu průmyslových firem v jejich oboru. Tímto způsobem zdůvodňují fakt, že s námi nechtějí vést sociální dialog na odvětvové úrovni. Mimochodem, od roku 1993 nemáme KSVS s automobilovým průmyslem, od roku 1997 se strojírenským průmyslem, tedy především s výrobci obráběcích strojů. Dále musí dodat, že od roku 2003 i s ocelářstvím.
Víte, zaměstnavatelé nám odborářům tvrdí, že stačí vyjednávat na podnikové úrovni, protože „své“ odboráře znají, a že si mi mají denní kontakt. Přičemž se zároveň spoléhají na to, že tito odboráři na podnikové úrovni nebudou zastávat principiální postoje ve prospěch zaměstnanců, a že snadno přistoupí na tzv. kompromis, který spíše vyhoví zaměstnavatelům než odborům, potažmo zaměstnancům. Právě to, co se stalo v Automotive Lighting v Jihlavě, je krásným příkladem i pro ostatní odboráře v řadě dalších firem a společností.
*Přejděme k jedné vážné události. Jak hodnotíte současnou situaci kolem prodeje ostravské huti ArcelorMittal?
Jde o obrovskou nadnárodní ocelářskou společnost, kterou vlastní indický průmyslní LakšmíMittal, a který se rozhodl, že koupí největší ocelárnu v Evropě, která je umístěna v Italii. Výhodou této ocelárny je to, že sídlí přímo na pobřeží, což dává široké možnosti využití i lodní dopravy kromě automobilové či železniční. Problém však vznikl tím, že podle mezinárodních pravidel Evropské unie, aby bylo zachováno konkurenční prostředí, nařídila Evropská komise, že ArcelorMittal musí prodat šest svých poboček v několika evropských zemích, aby mohla koupit tuto italskou ocelárnu. Mezi těmito šesti „balíčky“ je i ostravská ArcelorMittal, která má v současné době 7000 zaměstnanců, kteří jsou zaměstnáni přímo v podniku, přičemž jde i o to, že na ně je pracovně navázán až trojnásobek zaměstnanců v dalších firmách ostravského regionu, kteří pro zaměstnance ArceloruMittal zajiš´tují potřebné služby, jako je například dovoz materiálu pro výrobu, odvoz hotových výrobků, zajištění stravy a praní prádla pro zaměstnance apod. Takže případný zánik společnosti ArcelorMittal, což je mimochodem bývalá ostravská Nová Huť, by při připravovaném útlumu bývalých Vítkovických železáren, nyní pod názvem Vítkovice Machinery Group, a postupném zániku těžební společnosti OKD, může vyvolat značně složitou situaci na trhu práce na Ostravsku.
*Proč o tom takto hovoříte? Vždyť se jedná o jejím prodeji britském společnosti společnosti Liberty House Group, jejímž vlastníkem je indický podnikatel Sandžíva Gupta…
Podle našich poznatků, které máme k dispozici, by to tak nakonec mohlo skončit. Vzhledem k tomu, že při jednání o tomto prodeji nebylo pro orgány státu, Moravskoslezského kraje a také i pro nás, pro odbory, zcela jasné, jaký je podnikatelský záměr firmy Liberty House Group, nechali jsme si zpracovat analýzu u společnosti SYNDEX, která, přirozeně, že za úplatu, dělá analýzy pro zaměstnavatele i pro odbory. Její pracovníci zjistili, že Liberty House Group nedávno ve Francii koupila největší hliníkárnu v Evropě, a že má problémy s financováním jejího provozu. Tedy zajištěním její další ocelářské výroby. Zároveň jsme se dozvěděli, že Liberty House Group koupí ostravské huti ArcelorMittal a dalších pěti akvizic v Makedonii, v Srbsku, Rumunsku, Francii a Italii, se dostala do vážných platebních problémů, neboť této společnosti chybí dostatek peněz na profinancování další výroby v těchto zakoupených firmách, a to včetně naší ostravské ArcelorMittal. Jestli se ptáte, proč vlastně koupili šest dalších firem, kdy nemají finance na zajištění jejich další výroby, musím odpovědět, že jejich koupí zvýšili počet svých zaměstnanců na dvojnásobek současného stavu. V podstatě potřebují miliony eur, aby financování této výroby měli dostatek peněz.
*Ale to prý není přitom jediný problém této společnosti….
Máte pravdu. Další problém spočívá i v tom, že Libert House Group nemá jasné stanovisko, zda koupí či nekoupí i závod energetiky, který je umístěn uprostřed areálu ArcelorMittal. Ten totiž dodává elektřinu a plyn pro výrobu a zároveň vyrábí i páru, která slouží k vytápění bytových jednotek v okolí. Pokud jej nekoupí, tak každý jeho nový vlastník bude závislý na společnosti ArcelorMittal.
Kromě toho jde zde i problém s emisními povolenkami. Český stát je prodal společnosti ArcelorMittal Ostrava za jednu korunu. Nyní se vedení společnosti Liberty House Group a společnosti ArcelorMittal navzájem dohadují, že Liberty House je obdrží jen do roku 2020. Což znamená, že to vypadá tak, jako by vedení společnosti Liberty House Group s další výrobou po roce 2023 již nepočítalo. Pokud ano, je to neuvěřitelné!
Mimochodem, pokud jde o investice do výroby, tak ve stanovisku vedení Liberty House Group navrhuje vedení společnosti, že investují 150 milionů eur během pěti let, což je v podstatě již pod hranicí odpisu této sumy. Ve skutečnosti by to znamenalo, že při výrobě do roku 2022 se budou opotřebovávat stará výrobní zařízení, která potom odepíší a sešrotují.
Navíc vedení Liberty House Group dále tvrdí, že chtějí navýšit výrobu oceli na 3 miliony tun ročně. Chtějí přitom využít nové obloukové pece. Od hejtmana Moravskoslezského kraje Ivo Vondráka máme informaci, že přivaděč elektřiny pro tuto obloukovou pec by se stavěl až 12 let. Tedy mnohem déle než je onen plán výroby do roku 2022.
Podle nás je to hra na udržení tohoto kontraktu, který podle těchto zjištěných informací, nemá reálný základ. To, že vedení Liberty House Mittal oddalovalo komunikaci s odbory, nesvědčí o tom, že by projekt prodej ostravské ArcelorMittal britské společnosti Liberty House Group se vyznačoval velmi dobře propracovaným podnikatelským záměrem. Spíše naopak. Vzhledem k řadě nejasností, o nichž jsem se zde zmínil, odbory vysoce oceňují, že této otázce věnuje značnou pozornost ministryně průmyslu a obchodu Marta Nováková a premiér Andrej Babiš. Jsme tomu rádi a jenom připomínáme, že námitky odborů k celému plánu prodeje ostravské huti ArcelorMittal by měly být z české strany doručeny Evropské komisi, aby ta, na jejich základě, celou záležitost prodeje huti znovu posoudila a poté správně rozhodla!
