Rozhovor Haló novin s předsedou OS Stavba ČR Stanislavem Antonivem.
Od nástupu současné vlády Bohuslava Sobotky se hovoří o tom, že vláda napraví situaci ve stavební legislativě a urychlí stavební řízení u nás po vzoru řady vyspělých zemí. Už nastal nějaký posun?
Vláda ČR se snaží napravit situaci, které zde zanechaly předchozí vlády, a to zejména bývalé vlády Mirka Topolánka a Petra Nečase, kdy měl v těchto vládách výrazný negativní vliv bývalý ministr financí Miroslav Kalousek. Jenom připomenu, že za bývalého ministra dopravy Víta Bárty se zastavila příprava nových staveb, což přirozeně vedlo k útlumu ve stavebnictví. Navíc se posléze projevila i globální ekonomická krize, kdy nastalo snížení počtu zakázek a došlo i k propouštění zaměstnanců ve stavebnictví. Takže harmonogram postupných kroků k nápravě, které si vytýčila Sobotkova vláda, jsme vnímali pozitivně. Oceňujeme, že se jí například podařil prosadit zákon o veřejných zakázkách, ale tam, kde bychom to ve stavební legislativě nejvíce potřebovali, tj. u novelizace stavebního zákona, která by měla zrychlit proces stavebního řízení u nás na úroveň vyspělých západoevropských zemí, se jí to zatím nedaří.
Pozitivně vnímáme, že chce dát na rozvoj stavebnictví velké finanční prostředky, ať již z národních zdrojů či z evropských fondů. Ovšem s přijetím nového zákona o EIA vláda nedokázala zajistit výjimky pro stavby, které byly v minulosti posouzeny podle zákona o EIA z roku 1992, jako to dokázaly některé jiné středoevropské či východoevropské vlády.
Stavební podnikatelé ve svém stanovisku z června, které tlumočili vládě, mj. uvádějí, že situace kolem EIA se týká zhruba 110 staveb v hodnotě více než 270 mld. Kč, přičemž prioritní postavení z hlediska dopravní obslužnosti má 10 - 11 staveb s objemem přes 66 miliard korun. Podnikatelé i my vládě připomínáme, že stavebnictví z hlediska tvorby HDP představuje 5–6 % s tím, že přibližně šest procent ekonomicky činného obyvatelstva pracuje ve stavebnictví, což je zhruba 350 000 osob.
Jde o to, že rozvoj stavebnictví může nastat jedině za předpokladu, že státní sektor začne ve zvýšené míře zadávat zakázky. Privátní sektor může pomoci pouze pomoci zmírnit negativní dopady na české stavebnictví, které by se bez zakázek opět propadalo.
Vraťme se k otázkám legislativy. Uvedl jste, že vázne novela stavebního zákona. Kde je příčina?
Problém spočívá v tom, že v připomínkovém řízení ke stavebnímu zákonu se mezi sebou dohadují úředníci jednotlivých ministerstev o tom, jak by měl zákon vypadat. Každé ministerstvo má, přirozeně z pohledu své působnosti, různý náhled na řadu věcí či formulací v tomto zákoně. Proto nastává časový skluz. Vždyť zákon, který by měl podle původních prohlášení členů vlády platit od 1. ledna 2017, nebyl dosud předložen vládě k projednání, natož aby byl poté včas projednán parlamentem.
K tomu, že se jednotlivá ministerstva nemohou mezi sebou dohodnout, mohu jenom říci, že prostě chybí skutečný garant za rozvoj českého stavebnictví, jako tomu je v jiných zemích, kde existují ministerstva stavebnictví, byť mají i širší agendu, která se týká například územního rozvoje či jiných obdobných záležitostí. Myslím si, že by se naše ministerstvo pro místní rozvoj mělo transformovat na ministerstvo výstavby, veřejných prací a regionálního rozvoje.
Zároveň chci upozornit na fakt, že v případě stavební legislativy není bohužel řešena otázka různých připomínkových řízení v rámci stavebního řízení, kdy na Západě se to vše děje najednou v rámci jednoho procesu, ale u nás to lze rozdělit na tři různé části, které na sebe navazují. Zejména jde o připomínky různých občanských sdružení a ekologických iniciativ, která se stávají i součástí soudních řízení, jež daný proces výstavby časově zdržují. Navíc, musím připomenout negativní roli řady osob z těchto institucí, které se snaží »informovat« orgány Evropské komise, či Evropský parlament, jak naše vláda všechno dělá špatně. Z toho pak plynou ty různé přepadové kontroly orgánů EU.
Pokud mám zhodnotit, co je nyní ve stavebnictví jako nejdůležitější otázka, tak musím řídi, že je to především výstavba dopravní infrastruktury a bytová výstavba, a to včetně vyřešení sociálního bydlení, které by umožnilo zahájit výstavbu těchto bytů. Faktem je, že vláda neměla dosud sílu pořádně finančně podpořit Státní fond rozvoje bydlení, jako jej podporoval tehdejší premiér Miloš Zeman. Zkrátka podpora bytové výstavby z hlediska současné vlády není příliš vysoká. Máme štěstí v tom, že existují levné hypotéky, takže je to spíše otázka privátního sektoru, který do výstavby bytů investuje, než aby to byl náš stát. To není dobře.
Proč tak vázne příprava zákona o sociálním bydlení?
Vláda si ho ve svém programovém prohlášení dala za prioritu, ale zatím to nezvládla. Spory mezi jednotlivými ministerstvy o to, jak bude vypadat tento zákon, vrcholí. Situace, je podle mého názoru, spíše v nedohlednu, než aby se něco hnulo a během podzimu se to podařilo odstartovat. Problém asi spočívá v tom, že hlavním garantem tohoto úkolu je ministerstvo práce a sociálních věcí, které sice může navrhnout, koho by se ten program měl týkat, ale jde-li o vlastní realizaci, tak o tom musí rozhodnout to ministerstvo, které zajistí výstavbu těchto bytů. Takže, zde se nabízí řešení, co vidím i v jiných zemích, že hlavním garantem by mělo být ministerstvo pro místní rozvoj a participovat na projektu by mělo ministerstvo práce a sociálních věcí tím, že stanoví kritéria, komu se tyto byty budou přidělovat. Myslím, si, že právě Legislativní rada vlády ČR by při řešení těchto situací měla sehrát svoji pozitivní roli, což se však dosud, podle mého názoru, neděje. Asi by to chtělo přehodnotit, jakými prioritami by se legislativní rada měla zabývat.
Když vezmeme situaci kolem EIA a další problémy, nenastane opět další útlum českého stavebnictví?
Jak jsem zmínil, svoji roli zde sehrává privátní sektor. Naše stavební firmy se snaží sehnat zakázky v zahraničí. To je jeden ze způsobů, jak nahradit výpadky ve státních zakázkách, které hrozí. Ale řekněme si to na rovinu, k určitému propouštění zaměstnanců v našem stavebnictví s největší pravděpodobností dojde. Jde o to, že zkušené stavební firmy, zvláště ty zahraniční, které u nás podnikají, se logicky snaží udržet své kmenové zaměstnance, protože jde mnohdy o odborníky, jejichž ztráta by se hned tak nenahradila. Proto se toto propouštění zaměstnanců bude spíše týkat pracovníků zahraničních, které dodávají na trh práce různé zprostředkovatelské agentury. Tak to probíhalo i během globální ekonomické krize.
Ale od představitelů zaměstnavatelských a podnikatelských svazů slyšíme, že je nedostatek pracovních sil, že je potřeba na náš trh práce i 100 000 občanů z Ukrajiny…
Jenže tato slova o masovém nasazení pracovníků z Ukrajiny neslyšíte od prezidenta Svazu podnikatelů ve stavebnictví v ČR Václava Matyáše, s nímž jsem ve stálém osobním kontaktu, neboť spolu, jako s naším sociálním partnerem, v rámci tripartity hájíme společná stanoviska směřující k tomu, aby se české stavebnictví úspěšně rozvíjelo. Chci říci, že i když v řadě stavebních firem pracují ukrajinští dělníci, tak k takovému jejich masovému nasazení v našem stavebnictví nedojde. Na druhé straně, my, jako stavební odbory, stejně jako celá Českomoravská konfederace odborových svazů, nejsme proti tomu, aby na náš trh přišli zahraniční pracovníci. Ale vyžadujeme, aby to bylo za stejných podmínek, jako mají naši kmenoví zaměstnanci. To znamená, jestli děláš stejnou práci, jako stálý zaměstnanec, tak musíš mít stejnou mzdu, jako on. To je jednoznačný požadavek odborů, a to nejen vůči zaměstnavatelům, ale i vůči vládě ČR. Jsme proti sociálnímu dumpingu a právě tyto snahy o masový dovoz levných pracovních sil ze zahraničí ze strany některých zaměstnavatelů vidíme jako jejich snahy podlomit cenu práce u nás. S tím zásadně nesouhlasíme a budeme proti tomu bojovat ve vládě, v parlamentu i v široké veřejnosti.
Ostatně, není to jen náš problém. V duchu hesla »Za stejnou práci – stejná mzda« jsme v květnu v Praze jednali i na konferenci předsedů stavebních odborů tzv. Wiesbadenské skupiny (zemí W6), do níž patří Německo, Rakousko, Maďarsko, Slovensko, Polsko a ČR. Jestliže v Německu a Rakousku jsou jejich vlády s tímto srozuměny, obdobně by k tomu měly přistoupit i vlády těch evropských zemí, které této inciativě v rámci EU daly tzv. žlutou kartu. Bohužel, patří mezi ně i naše vláda, což chceme jako odbory změnit, i když to asi nebude jednoduché.
