Regionální školství potřebuje změnu financování – na tomto konstatování je shoda všech zainteresovaných stran již řadu let.
Stejně dlouho se hovoří o reformě financování regionálního školství. Návrhů už bylo na stole několik. Žádný ale v široké diskuzi zatím neuspěl.
Odstranit nerovnost ve financování stejných škol v jednotlivých krajích, zajistit spravedlivější a efektivnější financování vzdělávání, podpořit kvalitu školy, zajistit financování připravovaného kariérního systému, zafinancovat inkluzivní vzdělávání, finančně zabezpečit obory, které jsou potřebné na trhu práce – to jsou hlavní důvody, proč ministerstvo školství přistoupilo k reformě financování regionálního školství.
Finanční zdroje k zajištění těchto cílů zůstávají stejné: státní rozpočet a rozpočty zřizovatelů škol. Peníze ze státního rozpočtu, potažmo kapitoly školství, by ale nově měly jít do škol podle pravidel ministerstva školství. Krajské úřady by do jejich přerozdělování již neměly zasahovat. A to, dle mého názoru, zřejmě bude kámen úrazu.
U předškolního a základního vzdělávání ministerstvo předpokládá, že peníze na platy pracovníků škol by měly být stanoveny centrálně z MŠMT. Tarifní platy pro pedagogy by měly vycházet ze skutečně odučených hodin podle RVP. Nárokové i nenárokové složky včetně odvodů by tedy určovalo ministerstvo školství. Do nenárokových složek by se měla promítnout například naplněnost školy, její kvalita či míra inkluze. Stejně tak by ministerstvo stanovovalo normativ na žáka pro ONIV. Normativně by také financovalo práci nepedagogických pracovníků, kde by byla zohledněna velikost či členitost školy a počet tříd. Přímé náklady na vzdělávání by byly hrazeny ze státního rozpočtu, nepřímé by i nadále zůstávaly na zřizovatelích, tedy na obcích.
U středních škol a konzervatoří je situace trochu komplikovanější. Existují tu víceoborové třídy, málopočetné obory apod. Přesto, stejně jako u základních a mateřských škol, by i tyto školy měly být financovány podle normativů stanovených přímo ministerstvem školství. Objem nenárokových složek by měl být opět ovlivněn například mírou kvality školy či inkluze, ale také potřebností oboru a naplněností školy. Financování nepedagogů by bylo stanoveno také normativně, a to v kombinaci škola–třída. Ostatní neinvestiční prostředky by i pro střední školy ministerstvo určilo normativně na žáka a zahrnulo by do nich i další náklady, například na řidičské a svářečské oprávnění, pokud by byly součástí ŠVP. Nepřímé náklady zůstávají opět na zřizovateli, tedy na kraji.
Vzdělávání v základních uměleckých školách a vyšších odborných školách by mělo být financováno pomocí republikových oborových normativů stanovených z MŠMT a také podle skutečného počtu žáků (studentů) v kraji.
Volnočasové aktivity a školské služby by ministerstvo školství chtělo i v budoucnu financovat prostřednictvím dosavadních republikových normativů. Ty se stanovují jako roční výše výdajů připadajících na dítě, žáka, studenta vzdělávajícího se v mateřské, základní, střední a vyšší odborné škole. Krajský úřad by pak podle stanovených pravidel provedl rozpis těchto prostředků na jednotlivá zařízení s tím, že by dostal určitý prostor pro řešení případných problémů.
Systém financování církevního a soukromého školství by se zatím neměl příliš měnit, pouze by se do něj měly promítnout změny školského zákona a prováděcích předpisů. U církevního školství se také uvažuje o uzavření případného memoranda mezi vládou a církvemi o spolufinancování nepřímých nákladů souvisejících se vzděláváním v těchto školách.
