Vláda ČR pravděpodobně rozhodne o dalším zvýšení pro rok 2018, přes zásadní nesouhlas zaměstnavatelů nejméně o dalších tisíc korun měsíčně. Od roku 2015 je to už třetí administrativní zvýšení, které ale už nemá oporu v odpovídajícím růstu produktivity práce v ČR. Je to jednoduché, to, co nás dostane mezi vyspělé země, nemůže být administrativně zvýšená úroveň mezd, které vytvářejí přidanou hodnotu za hranicemi ČR. Důvodem nesouhlasu ze strany zaměstnavatelů není nedostatek sociálního cítění ani chamtivost majitelů a českých akcionářů, ale především závislá a zcela nevhodná struktura českého průmyslu, kterou „zařídily“ naše první vlády. Dlouholetá absence průmyslové strategie českého státu, který býval průmyslově vyspělou evropskou zemí a dnes je nejkvalitnější evropskou montovnou.
V tomto procesu „uvízly“ tři tisícovky zaměstnavatelů, vesměs malých a středních firem, které zaměstnávají v průměru 70 % osob se zdravotním postižením. V roce 2015 přestaly platit výjimky z nároků na minimální mzdu u invalidních zaměstnanců, umožňující nižší doplatky v případě lidí s výrazně nižším pracovním výkonem z důvodu zdravotního postižení. Jedná se často o osoby s kombinovanými typy postižení, starší 55 let, u nichž jde spíše než o plnohodnotný pracovní vztah o sociální přístup, seberealizaci nebo sociálně pracovní terapii. Již od roku 2011 probíhají jednání s MPSV ČR o alternativě plnohodnotného pracovně právního vztahu, obvyklé v zahraničí, u které by nároky typu minimální mzdy vzhledem k výkonu neplatily. Bohužel neúspěšně.
Plošné zvýšení nároku na minimální mzdu u invalidních zaměstnanců představuje od roku 2015 do roku 2018 celkem cca 4 000 Kč měsíčně (tedy okolo 50 % původní výše, měsíčně to představuje 5 400 Kč osobních nákladů), přičemž zvýšení produktivity práce se pohybuje v jednotkách procent.
Již v letech 2016 a 2017 došlo k dílčí úpravě příspěvku na podporu zaměstnávání OZP, také v roce 2018 bude nutno přijmout podobné rozhodnutí. Společně s MPSV jsme si vědomi, že se jedná o opatření a řešení nesystémové, které má mimo jiné dopad i na motivaci výkonnějších (a často pro zaměstnavatele klíčových) zaměstnanců. Druhou možností je postupné vyčlenění - propouštění nízko výkonných invalidů (s dopadem na jejich sociální vyloučení a zvýšení sociálních výdajů státu)
Věříme, že v dalším volebním a funkčním období sněmovny a vlády se konečně podaří najít systémové řešení odpovídající nejen potřebám moderní společnosti, ale i zdravému rozumu.
