Rozhovor s předsedou OS KOVO Jaroslavem Součkem k probíhajícímu výročí samostatného českého OS KOVO.
Jak hodnotíte posledních 25 let v OS KOVO?
Po rozdělení Československa od 1. 1. 1993 došlo k dohodě mezi českou a slovenskou částí tehdejšího společného Odborového svazu KOVO na samostatné národní odborové svazy KOVO včetně majetkového vyrovnání. Tato dohoda byla stvrzena na rozdělovacím sjezdu v roce 1993 v Brně. Jsem rád, že od té doby existuje spolupráce mezi oběma subjekty jak na dvoustranné úrovni, tak na evropské i světové úrovni bez větších problémů. V tom jsme příkladem ostatním evropským zemím. Za dobu samostatného působení OS KOVO v ČR se náš svaz stal respektovaným zástupcem zaměstnanců v kovoprůmyslu České republiky, i když to nebylo vždy lehké. Dopady divoké privatizace podniků se prolínaly a prolínají do současné podoby kovoprůmyslu v ČR. Jsem hrdý na to, že se OS KOVO byl schopen adaptovat na nové podmínky tvrdého tržního prostředí, měnící se právní předpisy, měnící se vlastníky firem včetně zahraničních i na postupnou ztrátu reprezentativnosti zaměstnavatelských svazů působících v kovoprůmyslu. Je to velká práce, kterou dokázali odvést funkcionáři svazu na všech úrovních s podporou členské základny a také odborní zaměstnanci centrály a regionálních pracovišť.
V čem vidíte význam odborů, srovnání před 25 lety a nyní?
Před 25 lety se teprve usazovalo nové politické zřízení a probíhala ekonomická transformace. Odbory musely čelit mnoha mýtům o svém působení jako pokračovatelů Revolučního odborového hnutí (ROH), pokusům odsunout je na okraj společenského dění tím, že jim budou odebrány důležité kompetence v právních předpisech. Byla šířena ideologie, že odbory jsou vlastně nepotřebné. Pro tehdejší funkcionáře na všech úrovních bylo důležité, aby dokázali účinně bojovat za místo na slunci pro odbory. Byl to pro ně nejtěžší úkol, který zvládli.
Dnes mají odbory jiný význam. Jsou respektovanou součástí naší společnosti na rozdíl od tradičních politických stran. Odbory neztratily u veřejnosti kredit, využívají to při obhajobě oprávněných zájmů zaměstnanců a čelí snahám ponechat zaměstnance v ČR trvale na úrovni rozvojových zemí, pokud se týče jejich životní úrovně a pracovních podmínek. Metody některých politiků i podnikatelů jsou dnes mnohem sofistikovanější a pro zaměstnance stejně nebezpečné jako před 25 lety. Odbory jsou naštěstí profesionálně připraveny tomu čelit.
Jaké klíčové události v historii 25 let byste vyzdvihl a čím byly pro OS KOVO a jeho členy přínosné?
Už v roce 1990 a ani v roce 1993 naštěstí nedošlo k rozdělení Odborového svazu KOVO na odvětvové a profesní svazy, a proto zůstal Odborový svaz KOVO největším odborovým svazem.
Dalším milníkem byly úpravy zákoníku práce – v roce 1994 to byla velká novela, která rozvolnila kolektivní vyjednávání, ale díky přístupu zaměstnavatelů a vlády vyústila v roce 1995 do první masové stotisícové odborové demonstrace po roce 1989 na Staroměstském náměstí. V roce 2000 to byla harmonizační novela s právem EU, kterou se k nám dostala i úprava Evropských rad zaměstnanců a v roce 2006 byl schválen nový zákoník práce, který nahradil původní z 50. let minulého století.
Velký vliv měly nepochybně i povodně, především v roce 1997, kdy bylo na pomoc postižených poprvé zřízeno tzv. „Povodňové konto“, které se později změnilo na „Konto živelních pohrom“. Byly to události, které nejvíce odstartovaly v novodobé historii vlnu solidarity mezi odboráři.
Ocelářství v ČR se do značné míry podařilo zachránit díky projektu tzv. Restrukturalizace ocelářství v ČR, na kterém se podílela vláda, zaměstnavatelé i odbory.
Dalším milníkem byla situace, kdy se firma Siemens rozhodla ukončit výrobu ve své pobočce v Dopravních systémech Zličín. Po několikaměsíčním jednání se podařilo vyjednat pro propouštěné zaměstnance odstupné v dosud nevídané výši až 26násobku průměrného výdělku.
Dále je třeba zmínit vyhrané soudní spory jak při odškodňování pracovních úrazů, tak velké vítězství při navrácení peněz za podnikovou spořitelnu ve firmě ČKD Blansko.
V poslední době je to vyhraný spor o možnost působení u firem jako seskupení členů OS KOVO. Jsou to důležité judikáty pro řešení budoucích obdobných problémů.
No a posledním milníkem je zastavení poklesu členské základny OS KOVO v roce 2016.
OS KOVO se pravidelně účastní mezinárodních akcí, můžete některé z nich zmínit a okomentovat?
Těch akcí je celá řada. Celých 25 let se OS KOVO snaží prostřednictvím mezinárodních akcí dostat do povědomí našich mezinárodních partnerů i našich členů, že mezinárodní odborová spolupráce je bytostně důležitá pro prosazování zájmů našich členů, zaměstnanců a odborů vůbec. Ať jsou to kontakty u nadnárodních firem, nebo v rámci nadnárodních odborových organizací, vždy jde o snahu pomoci rozvoji sociálního dialogu a prosadit zájmy našich členů. Pokud mám některé zmínit, tak je to pravidelné setkávání zástupců odborů v kovoprůmyslu od roku 1999 v rámci tzv. „Vídeňského memoranda“, kterého se úačstní zátupci z ČR, Slovenska, Maďarska, Slovinska, Německa a Rakouska, tedy ze zemí z obou stran bývalé „železné opony“. Tato setkávání pomohla Tato setkávání pomohla odstraňovat mnohá „nedorozumění“ ze strany managementů nadnárodních firem týkajících se přesunů výrob a odměňování zamětnanců na „Východě“.
Na sjezdu evropské průmyslové odborové organizace industriAll v roce 2016 se podařilo OS KOVO prosadit do sjezdových dokumentů rezoluci, jejímž cílem je vyrovnání mezd zaměstnanců mezi Západem a Východem Evropy.
Jak vidíte budoucnost odborů v ČR obecně?
Vidím ji pozitivně. Znechucení občanů – zaměstnanců ČR z počínání politických, ekonomických i justičních elit a také z „objektivity“ médijí je velké a nebezpečné. Odbory dávají velké části společosti naději na slušný život. To vůbec není málo. Pokud odbory toto vnímání udrží neohrozí nás ani zavádění další průmyslové revoluce v naší zemi.
Co byste popřál OS KOVO do dalších let?
Růst členské základny a hlavně příliv mladých lidí, kteří vstupují na trh práce. Zachování entuziasmu, se kterým funkcionáři v celém spektru OS KOVO a odborní zaměstnanci provádí každodenní mravenčí práci ve prospěch členské základny. Ocenění této mravenčí práce ze strany členské základny. V neposlední řadě pak zvýšení povědomí mezi zaměstnanci, že odborová solidarita není prázdné slovo, ale reálná nutnost i do budoucna.
