Českomoravská konfederace odborových svazů (ČMKOS) svolala na 5. září 2022 do paláce Forum Karlín mítink ČMKOS pod názvem „Proti chudobě“. Tedy nikoliv pod původním heslem „Konec levné práce“, jak tomu bylo v předcházejících pěti ročnících, které se uskutečnily v letech 2015 až 2019, kdy byly na dva roky přerušeny covidovou pandemií. Během těchto mítinků odbory vznesly řadu požadavků vůči vládě a zaměstnavatelů, ať již šlo o zvýšení minimální mzdy nebo zvýšení platů ve veřejné sféře či růst mezd v soukromém sektoru atd.
Pro letošní rok, ale bylo heslo změněno právě na „Proti chudobě“, a to jako reakce odborů na současný vývoj v naší společnosti, kdy v důsledku covidové pandemie v posledních dvou letech, a příliš překotně rychlému prosazování politiky Green Dealu ze strany Bruselu, vypukla v Evropě energetická krize, která přirozeně postihla i Českou republiku. Navíc, od 24. února tohoto roku, to je od zahájení ruské agrese vůči Ukrajině, se negativní projevy této energetické krize značně znásobily.
Takže, na mítinku 5. září letošního roku, zazněla řada požadavků odborů vůči vládě a zaměstnavatelům, které, byť se obsahově shodovaly s požadavky vyřčenými na předchozích mítincích, ale zasazeny jsou do nového rámce vývoje české ekonomiky. Proto jsme požádali předsedu ČMKOS Josefa Středulu, aby nám tyto požadavky odborů objasnil v tomto novém kontextu.
Jak se, podle odborů, současná česká vláda vyrovnává se současnou energetickou krizí?
Víte, rostoucí zdražování úplně všeho, to je počínaje energiemi, tedy plynu a elektřiny, přes růst cen pohonných hmot, potravin, vstupů do výroby, a až po růst cen základních životních potřeb, vyvolalo v našich občanech obrovskou sociální nejistotu. Lidé se dnes oprávněně bojí, co bude dál. Děsí se každých dnů, které přicházejí.
Tento negativní obraz naší společnosti se odborům přirozeně nelíbí. Současné vládě to dáváme najevo, a to prakticky již od ledna letošního roku. Jde totiž o to, že již od loňského prosince výrazněji začaly růst ceny energií, což se projevilo v růstu inflace. Místo obvyklého růstu v rozmezí dvou, tří procent, činila inflace v lednu 2022 již 7 procent. Proto jsme se, jako odbory, setkali s vládou a předložili jsme jí řadu našich doporučení. Jenže, vláda na ně nebrala zřetel, a to jak tehdy v lednu, tak prakticky do současné doby. Přičemž mezitím inflace, za oněch více než osm měsíců, vzrostla na 17,5 procenta.
Premiér Petr Fiala, ale i někteří další členové vlády, vykládali, že nenechají nikoho padnout. Problém přitom spočíval v tom, že po oněch osm měsíců vláda čekala na celoevropské řešení, které stále nepřicházelo, místo, aby se inspirovala národními řešeními, jak je postupně přijala většina států EU. To je například zastropování cen energií. Dále to to bylo snížení DPH či dokonce i jeho zrušení na dobu nezbytně nutnou k oživení ekonomiky daného státu apod.
Teprve nyní, pod tlakem událostí, si někteří činitelé vládni koalice uvědomili, že je třeba urychleně najít řešení této situace. Navíc, v těchto dnech již některá statistická data napovídají, že pomalu dochází k tomu, že soustavný trend snižování zaměstnanosti u nás končí, či spíše již skončil. Přičemž nyní hrozí, že postupně, pokud se urychleně nedá do pořádku česká ekonomika, začne u nás růst i nezaměstnanost.
Takže, odmyslíme-li si polovičatá, a naprosto nedostatečná řešení, s nimž vláda přišla, to je například 5000 Kč přídavku na dítě či Energetický úsporný tarif, které řešily následky, nikoliv příčiny krize, tak se konečně vláda rozkývala k tomu, že by zastropovala ceny energií. Ovšem otázkou je, na jaké úrovni? Návrhy celoevropského řešení, které zazněly z Bruselu, které hovoří o limitu 200 eur či dokonce 500 eur za megawatthodinu, je pro české domácnosti a firmy značně vysoký a finančně k neutažení. Uvidíme, na čem se vláda nakonec shodne. Určitě se tomu budeme intenzívně věnovat na jednání tripartity.
Faktem je, že jednání ministrů energetiky EU, které se uskutečnilo 9. září v Praze, bylo pro řadu lidí u nás zklamáním. Vždyť, ve své podstatě, jen naznačilo, jak by mohlo celoevropské řešení vypadat, ale asi nakonec bude záležet na národních vládách, jak tuto problematiku uchopí, a jak se jim nakonec podaří jejich ekonomiku stabilizovat. Jsem také zvědavý na rozhodnutí a další postup české vlády.
Co jste vlastně vládě již v lednu tohoto roku navrhli?
Zmínil jsem se o otázce zastropování cen energií, ať již elektřiny či dokonce plynu. Ale v tom se názory různých odborníků liší. Faktem je, že řada zemí EU, kromě zastropování cen energií či potravin, také sáhla ke snížení DPH či dokonce jejímu dočasnému zrušení. Když už hovoříme o cenách, odbory navrhují a požadují, aby současná česká vláda využila zákona o cenách, který u nás platí již od počátku 90. let minulého století. Tento zákon totiž obsahuje: možnost úředně stanovit ceny, to je pevné ceny, a také maximální a minimální ceny. Dále umožňuje stanovit maximální rozsah zvýšení ceny v daném období či stanovení přiměřeného zisku, ale také vyhlásit i cenové moratorium.
Myslíme si, že kdybychom zákon o cenách použili již v lednu 2022, jak odbory požadovaly, tak nemáme tak šílenou inflaci, jakou zažíváme dnes. Přitom inflace hrozí, že půjde směrem až ke 20 procentům. Proto říkáme, že vláda v tomto udělala obrovskou chybu. Kdyby zákon o cenách uplatnila tehdy v lednu, respektive v prvním kvatrálu, tak bychom tak vysokou inflaci neměli. Jenom pro srovnání uvedu příklad. Například Francie, která přijala zastropování cen energií a řadu dalších opatření, má v současné době inflaci ve výši 7,5 procenta. Takže, dá se říci, že u nás je chyba na straně vlády a na nikom jiném.
Předpokládám, že odbory, kvůli tak vysoké inflaci, předloží vládě a zaměstnavatelům požadavky na růst platů a mezd…
V tom máte přirozeně pravdu. Ale nejprve musím vysvětlit, jak to vidí odbory. Nominálně, v rámci kolektivního vyjednávání, mzdy porostou, ale reálně, díky inflaci, za léta 2022 až 2023 klesnou. Mimochodem, nedávno zveřejněná informace ČSÚ uvádí, že, ve srovná se 2. čtvrtletím loňského roku, za 2. čtvrtletí letošního roku reálné mzdy klesly o necelých 10 procent. Právě tento pokles reálné mzdy se projevuje v tom, že lidé dnes cítí, že nemají peníze, ať již na nákupy, jak to dnes vidíme i podle mnohdy poloprázdných nákupních košíků. Ale, k tou bych ještě poznamenal, že na každého jedince působí tato vysoká inflace různě. Každý jedinec má totiž svůj vlastní spotřební koš.
Musím zároveň konstatovat, že odbory se dnes setkávají často s tím, že různí ekonomové radí této vládě, že nejlepší a prakticky jediný způsob, jak zvládnout inflaci, je sáhnout lidem na jejich peníze. Konkrétně mohu v tomto směru citovat hlavní ekonomku Raiffeisenbank Helenu Horskou, která je zároveň ekonomickou poradkyní premiéra. Ta totiž říká, že chceme-li zastavit inflaci, nemůžeme ji neustále kompenzovat růstem mezd.
Říkat, že zaměstnanci jsou ti jediní, kteří by toto neustálé zdražování, měli odnášet, považuji za nesprávnou a falešnou argumentaci. Přitom guvernér ČNB Aleš Michl říká, že inflaci u nás nezpůsobily mzdy a platy. Skutečnost, že to není pravda, potvrdila i sama Evropská komise a Evropská centrální banka. Řekl bych, že právě současná exploze zdražování je tím hlavním důvodem, proč lidé chtějí přijít demonstrovat na Václavské náměstí. Tedy, proč chtějí protestovat.
Víte, něco jiného je, když máte plat či mzdu ve výši 100.000 Kč měsíčně, anebo když váš příjem činí jen 20 tisíc. Navíc, připočtete-li si k tomu, že když onemocníte, tak vám nemocenská činí jen 60 % z vašeho příjmu, zatímco poslanci a senátoři mají při nemoci svých 100 % jistých. Z toho, co jsem nyní řekl vyplývá jediné resumé. Tito lidé by neměli radit lidem z televizní obrazovky tato jejich „doporučení“. Vždyť například doporučení, jak jsme nedávno slyšeli od jedné političky, kolik si mají vzít svetrů, je zcela mimo realitu života.
Co odbory tedy očekávají od vlády, když jí někteří ekonomové radí nezvyšovat platy?
Jako odbory se obáváme se něčeho mnohem horšího. Politika tohoto státu totiž směřuje k regulaci mezd. Nečinnost vlády, pokud jde o otázku cenových regulací, umožňuje, a to bez omezení, postupně snižovat kupní sílu mezd. Vždyť, pod údajnou snahou boje proti inflaci, se vláda snaží zásadně zadržovat mzdový růst zaměstnanců. Například to již v posledních dvou letech pocítil veřejný sektor, a to tím, že se během této doby neustále odsouvala otázka zvýšení platů ve veřejném sektoru. Dá se říci, že přidání na platech těchto zaměstnanců od 1. září o 10 procent, se, ve skutečnosti, když jim po dva roky nebylo přidáno, rovná zvýšení platů jen o 3 procenta. Přitom pro letošní rok, a zejména pro rok 2023, je to přímo nicotné.
Když už jsme u platů a mezd, mnohem horší situace je v případě zvýšení minimální mzdy. Přitom minimální mzda je základním kamenem mzdové politiky státu. Dá se říci, že vláda, za souhlasu a podpory České národní banky, se snaží o to, aby zaměstnanci byli jediní, kteří mají za úkol, úrovní svého života, zachytit obrovský nárůst inflace, která sužuje naší zemi. Takže, inflací zdevastovaná cena práce, má být, podle vlády, jedinou cenou, s níž chtějí současní představitelé státu regulovat vývoj inflace a růstu cen. Přirozeně, že odbory jsou zásadně proti tomu.
Musím říci, že požadavky odborů na růst platů a mezd nejsou proinflační, a to ani podle prognóz ČNB a ani ministerstva financí. Zdroje velké inflace v České republice jsou jinde. Především v zahraničí. Ale také i v absolutní neschopnosti státu zamezit prostřednictvím cenové regulace neoprávněnému zvyšování cen. Zatímco zaměstnancům reálně klesá výše jejich mezd a platů, zisky firem, zejména velkých energetických, průmyslových a finančních koncernů, výrazně rostou. Pro ně jsou čeští zaměstnanci jen levnou pracovní silou. Prohlubuje se charakter našeho státu, jako země levné práce. To jako odbory opravdu nechceme.
Když hovoříme o růstu mezd, tak v rámci kolektivního vyjednávání, budeme postupovat individuálně. To je podle ekonomických ukazatelů a výsledků každé firmy. Nechceme je přemrštěnými požadavky potopit, ale na druhé straně, když vidíme jejich obrovské zisky, v rámci kolektivního vyjednávání si pro alespoň určitou část z nich, přijdeme.
Hovoříme-li o ziscích zahraničních koncernů a firem, jak je to vlastně odchodem dividend z České republiky do zahraničí?
V paláci Forum Karlín jsme promítali přítomným členům odborových svazů několik grafů, z nichž vyplývalo, že v roce 2021 odešlo, formou dividend, cca 200 miliard korun. Z promítaných grafů se dal vyčíst jeden zajímavý údaj, a to, že když srovnáme výši nominálních mezd v západní Evropě, to je u původních zemí EU15, nyní EU14, s výší nominálních mezd zemí střední a východní Evropy, tak v podstatě vidíte novou železnou oponu, když použiji výraz, který se používal za studené války. Prostě rozdíl, jak jej ukazují promítané grafy, je markantní, a to ve prospěch zemí EU14.
K tomu mohu jenom říci, že, jako odbory, budeme požadovat zachování kupní síly našich obyvatel. To je konkrétně zaměstnanců v jednotlivých podnicích, firmách. Budeme však postupovat individuálně, podle situace každé firmy. Nepřipustíme, aby některá firma zkrachovala, kvůli požadavkům odborů, ale chceme jít kupředu. Chceme, aby i u nás měli naši občané zajištěn důstojný život, jako je tomu na Západě. Nechceme se kvůli inflaci ve mzdách vrátit o několik let zpátky. Proto říkáme, že jsou firmy, které mají problémy, potíže, ale na druhé straně jsou i firmy, které mají vysoké zisky. Přičemž právě v těchto firmách si řekneme o alespoň o část z těchto zisků. Protože v těchto firmách byly tyto zisky vyprodukovány, a proto je nutné, aby z nich měli užitek i zaměstnanci těchto firem.
Zmínil jste se o minimální mzdě. Jaké jsou požadavky odborů?
Odbory jsou si vědomy, že minimální mzda u nás, a to zejména ve srovnání s okolními středoevropskými státy, hodně nízká. Činí jen 16.200 KČ. Vzhledem k inflaci, kterou právě prožíváme, požadujeme její navýšení o 2000 Kč, na 18.200 Kč. Ale současná vláda zatím mlčí. Načež se k nám doneslo, že například začala spekulovat i o tom, že by například, v souvislosti s minimální mzdou, by zrušila zaručené tarify. To je pro nás nepřijatelné. Jsme rozhodně proti tomu.
Ale, když jsem se zmínil o tom, že minimální mzda u nás je velmi nízká, tak stačí porovnat některé údaje. Například na Slovenku činí minimální mzda k 1. lednu 2022 700 eur. To je nad průměrem České republiky. Minimální mzdu v našem středoevropském regionu mají vyšší nejen v Německu a Rakousku, ale i v Polsku. Mimochodem, v Německu mají inflaci poloviční než je u nás, zhruba 8,5 procenta, ale tamní vláda zvyšovala letos minimální mzdu dvakrát, celkem o více než 20 procent. Česká vláda při inflaci překračující 17 procent minimální mzdu zvýšit nechce. Logiku v tom nevidím žádnou.
Promítali jsme také přítomným zástupcům odborových svazů tabulku, že, pokud jde o poměr minimální mzdy k mediánové mzdě, je Česká republika na tom nejhůře v Evropě, a jsme třetí odzadu, pokud jde o její poměr k průměrné mzdě.
Otázka minimální mzdy má ještě jeden aspekt. To je, když vezmeme poměr čisté minimální mzdy k hranici chudoby pro jednotlivce, znamená to, že zaměstnanec, který pracuje za minimální mzdu, patří k tzv. pracující chudobě. Jsme sice v 21. století, nikoliv ve století 18. či v 19, jak si asi někdo představuje. Přitom Česká republika není chudá země a české firmy nejsou rovněž chudé. Ale být v situaci, když vlastní zaměstnanci jsou pracující chudobou, když mají minimální mzdu, to je, podle nás, ostudné. Vláda by s tím měla něco konečně udělat. Přitom minimální mzda je veliké téma EU, o kterém se v poslední době hovoří. Nyní se v orgánech EU projednává otázka stanovení a schválení evropské minimální mzdy, přičemž každý stát by si ji stanovil individuálně, podle svých podmínek.
Požadavků odborů vůči vládě a zaměstnavatelům bylo určitě během mítinku povícero. O které další například šlo?
Například jsme vznesli otázku délky pracovní doby našich zaměstnanců ve srovnání se délkou pracovní doby zaměstnanců v ostatních státech EU. Náš expertní tým například zjistil, že v České republice, co se týče délky pracovní doby, ta rozhodně nepatří mezi ty nejkratší. Například na Slovensku jsou na tom tamní zaměstnanci o něco lépe než ti naši, České republice. Český zaměstnanec, za 40 let svého pracovního života, odpracuje o 9 let více než zaměstnanec německý, o 8 let více než Dán, o 7 let více než Nizozemec a Belgičan, a o 5 let více než Francouz.
K tomu mohu jen konstatovat, že ve firmách, kde působí odbory, je, díky kolektivnímu vyjednávání, kratší pracovní doba než ve firmách, kde odbory nepůsobí. Navíc, podle nás, by pracovní doba mohla být kratší, a to bez krácení výše mzdy.
Ještě dodám, že, jako odbory, jsme toho názoru, že bychom měli mít uzákoněno pět týdnů řádné dovolené pro všechny zaměstnance, jako je tomu i v jiných zemích EU. Ve veřejném sektoru tomu tak je, a přitom v soukromých firmách, opět díky kolektivnímu vyjednávání, to má většina firem, kde se to zapracovalo do kolektivní smlouvy. Tak by to mohli opravdu mít u nás všichni zaměstnanci.
Dalším požadavkem odborů je i možnost, aby lidé v tzv. těžkých povoláních, to je, kteří pracují ve 3. a 4. kategorii rizika, mohli odejít do předčasného důchodu, a to bez krácení výše jejich důchodu.
Těch otázek, o kterých by se dalo hovořit je povícero, ale to by překročilo téma a rozsah tohoto rozhovoru.
Pokud vím, vy jste, jako největší odborová centrála u nás, svolali na 8. října 2022 demonstraci na Václavské náměstí. Proč?
Řeknu to stručně. Pokud česká vláda nebude akceptovat přirozené a logické požadavky odborů, a nebude správně reagovat na to, aby co nejrychleji a co nejlépe vyřešila současnou energetickou krizi a další důsledky z toho vyplývající, tak odbory budou veřejně a masově protestovat. Je totiž „pět minut po dvanácté“, vláda dlouhé měsíce otálela. Myslíme si, že Václavské náměstí, jako tomu bylo v roce 2012, opět zaplníme. Nebude-li vláda řešit zoufalou situací lidí, ti nás v našem úsilí o nápravu situace, plně podpoří. Mimochodem, že je čas k nápravě již kritický, o tom svědčí i to, že demonstrace odborářů a dalších naštvaných občanů začíná 8. října ve 12.05 hod. To by si vláda měla uvědomit.
