V poslední době jsme zaznamenali větší množství dotazů na úpravu pracovní doby. Posíláte rozvrh svých směn a ptáte se, jestli je to takto v souladu se zákonem. Úprava pracovní doby je zdánlivě jednoduše popsána v zákoníku práce části čtvrté § 78 - 100. V praxi ale dochází k situacím, se kterými si nevíme rady.
Jak uvádí ve svých pravidelných zprávách z kontrol inspekce práce, také počet podnětů týkajících se této oblasti je velmi vysoký, problematika pracovní doby tvoří každoročně vedle odměňování podstatnou část všech přijatých podnětů. Podle údajů z oblastních inspektorátů práce mezi nejčastější porušení z oblasti pracovní doby patří nevedení evidence pracovní doby, nedodržování stanovené pracovní doby, při nerovnoměrném rozvržení pracovní doby není vypracován dopředu písemně rozvrh směn, jak říká § 84 zákoníku práce, nebo si zaměstnanci stěžují, že ve skutečnosti pracují mnohem více, než eviduje zaměstnavatel, což se obtížně prokazuje.
Pro odpověď na dotaz, zdali je určitý rozpis směn v souladu se zákonem, je důležité, aby byl hlavně dodržen odpočinek mezi směnami, aby byli zaměstnancům poskytovány přestávky na jídlo a oddech a bezpečnostní přestávky, pokud na ně zaměstnancům vzniká nárok podle zvlástních právních předpisů. Odpočinek je stanoven na 11 hodin (§ 90 zákoníku práce), ale může být zkrácen na 8 hodin, týdenní odpočinek má zaměstnanec mít 35 hodin, ale v případech uvedených v § 90 odst. 2 a u technologických procesů, které nemohou být přerušeny, může být zkrácen na 24 hodin, s tím, že zaměstnancům bude poskytnut nepřetržitý odpočinek v týdnu tak, aby za období 2 týdnů činila délka tohoto odpočinku celkem alespoň 70 hodin (§ 92).
U zaměstnanců mladších 18 let nelze odpočinek mezi směnami a odpočinek v týdnu krátit. Musí odpočívat po dobu alespoň 12 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích a nepřetržitý odpočinek v týdnu nesmí činit méně než 48 hodin.
Délka směny nesmí přesáhnout 12 hodin, práce konaná nad stanovenou délku směny je prací přesčas. Nařízená práce přesčas nesmí u zaměstnance činit více než 8 hodin v jednotlivých týdnech a 150 hodin v kalendářním roce. V jednom kalendářním dni, resp. během 24 hodin po sobě jdoucích, tedy zaměstnavatel může nad dvanáctihodinovou směnu nařídit maximálně 4 hodiny práce přesčas, aby dodržel nepřetržitý odpočinek mezi směnami. [1]
Prací přesčas je kromě nařízené práce zaměstnavatelem i práce konaná s vědomím zaměstnavatele. Pokud si zaměstnavatel nepřeje, aby zaměstnanec pracoval přesčas v případech, kdy mu přesčasová práce nebyla nařízena, musí (pokud zaměstnanec chce nebo i začne pracovat přesčas) zaměstnanci výslovně zakázat konání takové práce. [2]
Za práci přesčas přísluší zaměstnanci mzda a příplatek ve výši 25 % průměrného výdělku (§ 114 zákoníku práce). Do práce přesčas se nezahrnuje práce přesčas, za kterou bylo zaměstnanci poskytnuto náhradní volno.
Pracovní dobou rozumíme dobu, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci na pracovišti. Zaměstnanci se občas mylně domnívají, že do pracovní doby patří také například převlékání v šatně nebo příchod a odchod na určené pracoviště v rámci rozlehlého areálu. [3]
Od čtenářů BOZPinfo přišly mimo jiné dotazy, jestli zaměstnavatel může nutit zaměstnance pracujícího v kanceláři zůstávat v práci o několik minut déle nad stanovenou pracovní dobu, protože například vypínáním počítače, obouváním a oblékáním do kabátu a cestou po budově ze svého pracoviště na recepci, kde si "odpíchne odchod", stráví také nějaký čas. Nebo jestli je přípustné, aby zaměstnanci, když přijde do práce o minutu později, například v 8:01 místo v 8:00, byl počítán příchod až v 8:30. Některé docházkové systémy mají nastaveno, že se příchod/odchod eviduje po čtvrt nebo půlhodinách. Odpovědi na tyto výše uvedené otázky nejsou přesně v právních předpisech upraveny. Dle názorů inspektorů práce záleží hlavně na dohodě zaměstnavatele se zaměstnancem, zaměstnavatel by si tyto záležitosti měl upravit ve vnitřním předpisu.
Podle § 88 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci nejdéle po 6 hodinách nepřetržité práce přestávku v práci na jídlo a oddech v trvání nejméně 30 minut; mladistvému zaměstnanci musí být tato přestávka poskytnuta nejdéle po 4,5 hodinách nepřetržité práce. To pak pro zaměstnance pracující v dvanáctihodinových směnách znamená, že jejich čistá pracovní doba činí 11,5 hodin.
Někteří tazatelé si stěžovali, že jim zaměstnavatel poskytuje přestávky dvě a strhává jim hodinu z pracovní doby. Jelikož je v zákoníku práce uvedeno nejdéle po šesti hodinách, dává to zaměstnavateli možnost poskytnout přestávku dříve a tím pádem 2 přestávky za dvanáctihodinovou směnu. Čistá pracovní doba je tedy pouze 11 hodin. Pokud se zaměstnavatel domnívá, že je nutné, aby zaměstnancům přestávku poskytl dříve než po 6 hodinách a tím pádem je nucen poskytnout 2 přestávky za směnu, může ji rozdělit po čtvrthodinách, aby nemusel zaměstnanci strhávat z pracovní doby hodinu, ale pouze půlhodinu.
Kde tedy není nutné striktně se řídit právním předpisem, dalo by se přiklonit k dohodě ve prospěch zaměstnance, která ani zaměstnavatele, jako v tomto výše uvedeném případě, nijak nepoškodí.
