Každým rokem si 28. dubna připomínáme Světový den bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a Mezinárodní vzpomínkový den za oběti pracovních úrazů a nemocí z povolání. V tento den bychom měli vždy vzpomenout na ty, kteří šli do práce a již se nikdy ke svým rodinám nevrátili.
Skutečně si vzpomeneme a zamyslíme se, jak se to vlastně mohlo stát? Věnujeme dostatečnou pozornost tomu, abychom se z práce domů ve zdraví vrátili? Bohužel musím ze svých bohatých zkušeností konstatovat, že se problematice pracovních úrazů, zejména příčinám jejich vzniku, vlastnímu šetření a také procesu jejich odškodňování některé odborové organizace a jejich funkcionáři nevěnují dostatečně a odpovídajícím způsobem, ačkoliv, co by mělo být v odborové práce důležitější, než se starat o bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců.
A když už se pracovní úraz stane, měla by se odborová organizace ujmout postiženého zaměstnance, věnovat mu svůj čas a pozornost, případně jeho pozůstalým, dbát na to, aby byl jeho pracovní úraz ze strany zaměstnavatele skutečně správně vyšetřen a spravedlivě odškodněn. V praxi se však bohužel často setkáváme s tím, že dotyčná odborová organizace, jejíž je nebo byl postižený členem, se této záležitosti vůbec nevěnuje, nebo jen velice povrchně. A to už nemluvím o tom, že pokud se jedná o zaměstnance, který není členem odborů, měla by jej zastupovat největší odborová organizace u zaměstnavatele. Naše platné právní předpisy přitom počítají s tím, že zaměstnavatel musí každý pracovní úraz vyšetřit za účasti odborové organizace, proto platí povinnost zaměstnavatele bezodkladného informování odborové organizace o tom, že se pracovní úraz stal. Jak je to ve skutečnosti právě u vás?
Některé odborové organizace namítají, že se třeba o pracovním úrazu vůbec nedozví včas nebo vůbec. Zde je pak nutno připomenout, že podle § 105 odst. 1 zákoníku práce je zaměstnavatel mj. povinen, pokud u něj dojde k pracovnímu úrazu, objasnit jeho příčiny a okolnosti vzniku za účasti odborové organizace. Ustanovení § 4 odst. 1 písm. b) nařízení vlády č. 201/2010 Sb., dále stanoví, že zaměstnavatel musí ohlásit pracovní úraz odborové organizaci bezodkladně. Takže odborová organizace se o tom musí dozvědět, a to bezodkladně, takže každé další případné výmluvy jsou zde nadbytečné. Připomeňme si, že člen odborové organizace si platí členské příspěvky zejména proto, aby měl ze strany odborů zajištěnu ochranu svých práv.
Dále je potřeba v této souvislosti upozornit i na to, že došlo od 1. ledna letošního roku k podstatnému zvýšení jednorázového odškodnění v případě smrtelných pracovních úrazů (např. z částky 240 000 Kč až na dvacetinásobek průměrné mzdy). Samozřejmě došlo i k dalším důležitým změnám. Na tomto místě je potřeba ukázat i na to, že pokud má odborová organizace důsledně hájit práva svých členů, musí tyto věci sama znát a případně vědět, na koho se obrátit pro kvalifikovanou pomoc (radu, konzultaci). Oddělení BOZP Odborového sdružení železničářů vám v této problematice může být kdykoliv nápomocno.
Další možností je i účastnit se školících aktivit OSŽ, které jsou pro vás každoročně pořádány. Jen vyškolení zástupci zaměstnanců (funkcionáři odborů) mohou být skutečnou oporou a zastoupením pro své členy při jednáních se zaměstnavateli. Ze zdrojů Státního úřadu inspekce práce vyplývá, že v loňském roce bylo v ČR zaznamenáno celkem 108 smrtelných pracovních úrazů, což představuje nárůst o 13 oproti roku 2019. Nejvíce smrtelných pracovních úrazů se stalo v důsledku špatně nebo nedostatečně odhadnutého rizika, téměř v 56 %. Další nejčastější příčinou bylo používání nebezpečných postupů nebo způsobů práce, včetně jednání bez oprávnění, proti zákazu, při prodlévání v ohroženém prostoru, a to téměř ve 12 %. Nejvíce „smrťáků“ utrpěli zaměstnanci v hlavním pracovním poměru, jednalo se o 86 úmrtí. Dále to byly osoby pracující jako OSVČ (12), zaměstnanci zaměstnaní na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr (9) a tzv. agenturní pracovníci (1).
