Přes všechny politické proklamace a sliby problémy s presčasovou prací lékařů trvají. Občas se sice najde někdo, kdo tvrdí, že je vyřešil. Při podrobném prozkoumání však je jasné, že jde opět o podvod, jenom trochu jinak.
Ačkoli Evropská direktiva o pracovní době (EWTD) hovoří jasně, V ČR stále není vyřešen problém přesčasové práce lékařů. Nejenže není vyřešen, není ani náznak hledání řešení. Celou Věc opět rozvířil nález Nejvyššího správního soudu, který značně zpochybnil legitimnost dohod o pracovní činnosti (DPČ) při zajištění nepřetržitého provozu nemocnic. I přes politické proklamace a příslib ministra věc řešit, nedočkali jsme se prakticky ničeho. Řešení přesčasové práce v nemocnicích je zařízení od zařízení jiné a mnohdy nabývá až bizarních podob. Tam, kde je to možné, a hovořím především o velkých fakultních nemocnicích, přešly provozy zcela nebo zčásti do směnného provozu. Pracovní dobu a přesčasy přibližně splňují, nicméně ani zde není vše zcela čisté. Často se dozvídám, že sice lékař po směně má nárok na volno, ale zrovna jako z udělání mu přednosta druhý den napíše zajímavou operaci, výkon.
„Jistě, můžete domů, pane kolego, Však si to rád udělá někdo jiný.“ Vydírání. Primitivní, ale účinné. Nebohý lékař svolí, ředitel triumfuje. Ještě má tu drzost tvrdit, jak excelentněvyřešil přesčasy! V některých nemocnicích, zejména V těch menších, je tento nešvar do-tažen ještě dále. Lékaři vykážou to, co smějí, a zbytek pracovní doby zůstávají V nemoc nici „dobrovolně“, aniž by tuto dobu vůbec evidovali.
Podle mého názoru je tento stav pro lékaře horší a nebezpečnější než problematická dohoda o pracovní činnosti (DPČ). Jednak ředitelé dotčených nemocnic tvrdí V rámci selfmarketingu, že vyřešili problém s přesčasy, jednak lékař zůstává prakticky stoprocentně nechráněn a podle mého soudu vysoce riskuje.
DPČ ano, či ne? Řekli jsme NE a na tomto principu budeme trvat. Nicméně je jisté a zřejmé, že řada nemocnic tento nástroj dále používá. Aniž bych se chtěl DPČ zastávat, je to podle mého stále bezpečnější než Výše uvedená praxe pobytu na pracovišti „načerno“. Rizika jsou a víme o nich. Nicméně pořád je jistá a ne malá naděje, že případný soud bude k zaměstnanci vstřícný. Zejména pokud DPČ konal v dobré víře, že zaměstnavatel vše nastavil v souladu s platnými zákony. Nezanedbatelnou věcí je i případné pojištění, které lze pro zaměstnance sjednat. Zejména pokud jsou nemocnice a jejich vedení ochotny sepsat se zaměstnancem námi doporučenou dohodu o převzetí odpovědnosti za případná pochybení a i pro případ, že dohodu shledá soud neplatnou, lze takový postup tolerovat. Tolerovat Však neznamená souhlasit, podporovat. Jediné řešení je nastavit organizaci práce V českém zdravotnictví tak, aby byl problém přesčasů vyřešen V souladu s platnou pracovněprávní legislativou. Vše ostatní je jen jakási další česká cesta odnikud nikam.
Odpověd' na otázku, jaké změny udělat, aby lékaři nebyli přetížení přesčasovou prací, aby nebylo riziko pochybení, není snadná. Jde o kombinaci řady opatření, která jsouv rukou státu, vlastníků nemocnic i jejich vedení. Spektrum je široké a postihuje opatření k tomu, aby V českém zdravotnictví přibylo lékařů, došlo k reorganizaci rozsahu zajišťovaných služeb V ÚPS (tzv. pohotovost), změnila se organizace práce V jednotlivých nemocnicích, na jednotlivých odděleních. To vše a možná další. Například změna dostupnosti zdravotních služeb mimo pracovní dobu, ale také regulace přístupu k ním. Možné je i zapojení ostatních segmentů lékařů.
Řešení jsou. Nejsou však snadná a nezapadají do populistické rétoriky politických stran. To však není náš problém.
My máme dvě možností. První a jistě účinnější je celostátní razantní protestní akce, kterou si lze změnu vynutit. Jednoduše trvat na zákonných podmínkách, přesčasy do 150 hodin a 416 hodin po dohodě. Nic víc, a vy, pánové, přizpůsobte systém. Toto však musíme uplatnit plošně, ve Všech či většině nemocnic. Neustupovat, nepřípustit kompromisy typu „tak my to vykážeme podle zákona a vy tu, pane doktore, zůstanete a nebudete nikam nic psát“. Další možností je vytvářet méně tvrdý, ale trvalý tlak na změnu. Oba tyto nástroje jsou jen a jen v našich rukách.
