Podpora sociálního podnikání zůstává stále otevřeným tématem, které je naléhavější zvlášť teď – v době krize. Z výzev ESF a IROP EU byly v posledních deseti letech podpořeny téměř dvě stovky projektů, na trhu dnes působí 300 – 400 sociálních podniků, vesměs integračních.
Každé podnikání stojí na nápadu, znalosti trhu, odvaze a rozhodnutí něco riskovat. Pokud je jeho cílem pouze osobní prospěch, je věcí jednotlivce nebo skupiny lidí, zda vede k úspěchu a k cíli, nebo v opačném případě ztratí peníze nebo majetek a získají novou zkušenost, z níž se poučí.
Pokud se sociální podnikatel nebo skupina takto uvažujících lidí rozhodne dělit se o osobní prospěch se společností – tedy obětovat svou energii, vstupní kapitál společenskému prospěchu, a samozřejmě také nést riziko, je to něco, co by měla společnost ocenit a podporovat.
Přestože společenským prospěchem nemusí zdaleka být jen vytváření pracovních míst a příležitostí pro lidi se znevýhodněním – zdravotním či sociálním, zvykli jsme si už, že veřejnost i politici vnímají sociální podnikání takto zúženě – především jako přínos k zaměstnanosti a seberealizaci lidí, kteří nemají to štěstí uplatnit se běžným způsobem, i když o to usilují.
Dívejme se tedy na podporu sociálního podniku tímto zúženým pohledem – jako na příležitost k zaměstnání znevýhodněných. Pracovní místa v (integračním) sociálním podniku jsou v zásadě trojího typu.
V praxi více jak polovinu jejich zaměstnanců tvoří lidé s různým typem znevýhodnění, často velmi motivovaní, hrdí na svou práci a jejich podnik. Ti však až na výjimky nemají zkušenosti, dostatek energie a elánu a také kapitálu. Mohou mít nápady, které ale bez pomoci druhých nedokážou realizovat. Nemluvě o startovním kapitálu a osobním riziku.
Druhou početně menší skupinu tvoří klíčoví lidé, kteří zpravidla nejsou znevýhodnění. Lidé, kteří se dobrovolně rozhodnou nejen pracovat za mzdu (zpravidla nižší, než by dosáhli v běžném podniku), ale vedle své duševní nebo manuální práce pomáhat, zaskakovat, improvizovat a reagovat na specifické potřeby svých znevýhodněných spolupracovníků. Dobrovolně přijímají tuto roli, za kterou je jim odměnou nejen pocit vlastní seberealizace, ale i jakési „duchovní povznesení“, vnitřní rovnováha, kterou přenášejí na ostatní.
Nemůžeme přejít ani poslední kategorii – samotné sociální podnikatele, často je to jen jediný člověk nebo malá skupina, rodina. Lidé, kteří se tak rozhodli pod vlivem osobních zkušeností nebo svého založení. Na nich leží rozhodování, často těžké a složité. Často jsou fakticky nenahraditelní.
Podporovat je nutné ideálně sociální podnik jako celek – ne tedy jen pracovní místa znevýhodněných lidí, ale i jeho postavení trhu, jeho rozvoj po technické i obchodní stránce, především ale profesní rozvoj jeho znevýhodněných zaměstnanců v zájmu jejich možného uplatnění v běžném prostředí.
Je nešťastné, že k podpoře sociálních podniků se hlásí pouze MPSV ČR. Je nešťastné, že z různých, často kompetenčních důvodů, se MPSV ČR distancuje od podpory podnikatelského – tedy profesního, obchodního a technického rozvoje, bez něhož si udržitelná pracovní místa jde jen těžko představit.
Zůstaneme-li u podpory samotných pracovních míst, bohužel i zde musíme konstatovat, že podpora nástroji politiky zaměstnanosti i většiny grantových výzev se přísně omezuje pouze na pracovní místa znevýhodněných zaměstnanců. Často velmi těžkopádně, administrativně náročným a alibistickým způsobem. Podpora nepamatuje na pracovní místa nepostiženého „personálu“ a už vůbec ne na samotné sociální podnikatele, kteří nesou rozhodující zátěž a riziko.
Nabízí se otázka: jak by taková podpora mohla vypadat? Kromě důležité kompenzace nižšího pracovního potenciálu také podpora profesního rozvoje znevýhodněných zaměstnanců formou schválených a monitorovaných programů. Podpora přiměřeného uplatnění principů integrační personalistiky, dnes již ověřených v praxi. Podpora klíčového personálu například formou slev na odvodech z mezd a bonusy v systému důchodového zabezpečení. Podpora jejich „duální“ kvalifikace – musí rozumět nejen „své práci“, ale také individuálním potřebám svých znevýhodněných spolupracovníků.
Nejsnadnější a nejefektivnější formou podpory samotných sociálních podnikatelů mohou být například slevy na daních různého typu – motivují k iniciativě a podnikavosti, jsou transparentní a garantované zákonem. Vedle toho podpora síťování a spolupráce sociálních podniků spojená s externí profesionální podporou v odůvodněných situacích, která snižuje riziko jejich přetížení a vyhoření.
Kombinace podpory všech tří skupin musí přinést synergii a ekonomický prospěch jistě více jak trojnásobný oproti stávajícímu systému, potvrdí to každý zkušený a úspěšný sociální podnikatel.
Sociální podnikání je svého druhu „vykročením ze stereotypu“ stávajícího pohledu na podnikání a jeho roli v tržním systému. Jsme přesvědčeni, že i k efektivní podpoře sociálního podnikání je nezbytné vykročit ze stereotypu. Vnímat je jako jeden z nových prvků symbiózy trhu a společenského prospěchu a cesty k udržitelnému rozvoji společnosti.