Dvouciferná inflace se v Česku rozhodně neusídlí, říká guvernér ČNB Jiří Rusnok. Centrální banka sice bude muset růst cen ještě krotit dalším zvýšením sazeb, jak ale guvernér obratem dodává, dovede si jen těžko představit, že by základní úroková sazba, která je nyní 3,75 procenta, šla až nad pět procent. Jiří Rusnok to uvedl ve svém rozhovoru pro týdeník Ekonom.
„Je nám jasné, že když budou teď sazby citelně výš, tak to samozřejmě krátkodobě nebude představovat stimul pro ekonomický růst. Ale cenová stabilita, která se tím navrátí, je dlouhodobě větší hodnotou,“ prohlásil Jiří Rusnok.
Redakce Ekonoma se uvedla, že žádná z centrálních bank vyspělých zemí nezvedala loni úrokové sazby tak rychle, a tak výrazně jako ČNB. Proto se také Jiřího Rusnoka zeptala, proč ČNB postupovala razantněji než ostatní centrální banky?
Jiří Rusnok na to odpověděl, že to vyplývá z toho, že ostatní vyspělé země nejsou tolik konfrontovány s domácím inflačním tlakem, tak jako Česká republika. Problém spočívá i v tom, že Česká republika, na rozdíl od jiných zemí, pociťovalo inflační tlaky už před covidem. ČNB byla ostatně jednou z mála centrálních bank, která začala zvyšovat sazby již před pandemií. Z nuly až na 2,25 procenta. To už tehdy nikdo jiný na světě takto razantně nedělal.
„Reagovali jsme už tehdy na vitální růst domácí inflace, která se dlouhodobě pohybovala nad naším cílem. Tlačila se někam do horní části tolerančního pásma nad 2,5 až ke třem procentům,“ dodal Jiří Rusnok.
Na otázku, čím to je, že je domácí tlak na inflaci v Česku tak silný, Jiří Rusnok odvětil, že je to tím, že se česká ekonomika dlouhodobě potýká s vyčerpaností zdrojů svého růstu. Nejmarkantněji je to, podle něho, vidět na trhu práce, který je dlouhodobě napjatý kvůli nejnižší nezaměstnanosti v Evropě a situaci, kdy počet volných pracovních míst převyšuje počet lidí bez práce. Nedostatek lidí tak tlačí na růst mezd a produktivita dlouhodobě roste pomaleji než mzdy. „Když se podíváte do západní Evropy, tak tam v posledních 10 letech rostou mzdy nominálním tempem maximálně dvě procenta ročně,“ konstatoval.
V České republice mzdy rostou o pět až osm procent. To je, podle něho, obrovský rozdíl. Zároveň výrazně expanduje trh nemovitostí, který se u nás více než jinde promítá do cenového indexu. Podle něho je potřeba si také přiznat, že inflační tlaky způsobila i předchozí měnová politika ČNB, a to zcela záměrně. Nízké sazby a intervence proti koruně byly reakcí na roky, kdy se Česká republika potýkala s velmi nízkou inflací a ekonomika vypadala poměrně neduživě. Když pak přišel covid, nikdo neměl představu, co se bude dít, a spíše panovaly obavy, že prudce klesne poptávka a nastoupí recese. Proto ČNB z předběžné opatrnosti snížila sazby na 0,25 procenta. Jenže jak se ukázalo, tato krize je dost netypická.
Na otázku, v jakém smyslu, Jiří Rusnok odpověděl, že trh práce se zchladil jen minimálně. V českých podmínkách vládní podpora zaměstnanosti dokonce způsobila, že se ozdravný efekt krize na trhu práce vůbec nedostavil, a situace se naopak ještě více zkomplikovala. Pokud jde o situaci na nemovitostním trhu, tam také došlo k vývoji, který překvapil nejen v České republice, ale v podstatě ve všech zemích světa. Ceny nemovitostí všude ve světě na rozdíl od všech předchozích krizí dál rostly.
Podle Jiřího Rusnoka zde byla, a to již z dřívějšího období celosvětově uvolněné měnové politiky, naddimenzovaná poptávka po nemovitostech. Ta ještě narostla, protože v covidové krizi nejenže pokračovaly měnové stimuly, ale objevily se i stimuly fiskální. „Jinak řečeno, když se zjistilo, že covid neznamená konec světa, znovu se objevily domácí inflační tlaky a k nim se přidal i vnější fenomén nákladových tlaků, které inflaci zvyšují,“ dodal.
Poté Jiří Rusnok uvedl základní postulát centrální banky, že cílem měnové politiky je dlouhodobě dosahovat cenové stability. Cestou k tomu je, podle něho, vyrovnávání výkyvů ekonomického a finančního cyklu. Ideální situací je, když jsou sazby na takzvané neutrální úrovni, kdy měnová politika ani nebrzdí, ani nestimuluje ekonomický růst. Načež konstatoval že pokud se uznává, že existuje reálná přirozená úroková míra na úrovni plus jedno procento, tak by při dvouprocentním inflačním cíli neutrální výše základní sazby v České republice byla zhruba tři procenta. Podle něho je ale evidentní, že teď je Česká republika v situaci, kdy se musí jít nad tuto sazbu, protože inflace je vychýlená a měnová politika musí nějakou dobu působit restriktivně, aby inflaci dostala zpět k cíli. Zároveň uvedl, že to není určitě situace, ve které chce ČNB setrvávat dlouho, protože to vlastně znamená, že do určité míry dočasně ČNB selhává v plnění její základní role.
„Je však evidentní, že budeme muset jít se sazbami ještě o něco výše. O kolik, těžko říct. Zatím doufáme, že to nebude mnoho. Dovedu si těžko představit, že bychom šli někam nad pět procent. To by se muselo dít něco velice nezdravého. Doufáme, že to tak nebude. Nikdy samozřejmě nemůžeme nic vyloučit, ale zatím tomu nic nenasvědčuje,“ dodal.
Zároveň konstatoval, že jednou věcí je aktuální míra inflace, která je měřena vykazováním meziročních měsíčních indexů, kterou ale stejně sazbami, jež nyní bude ČNB stanovovat, už neovlivní. „My pracujeme s horizontem rok až rok a půl dopředu, což je zhruba období, v němž se naše měnová politika nejvíce projevuje. Tam by se již měla míra inflace vracet k našemu cíli. Pokud tento předpoklad bude platit i v naší příští, únorové prognóze, není důvod k nějaké další zvláštní eskalaci sazeb,“ upřesnil.
Na otázku, jsou-li dnes jednání v bankovní radě složitější než v minulosti, Jiří Rusnok odvětil, že lze k tomu těžko něco říci. Podle něho je to pro centrální banky samozřejmě výzva, protože se potýkají s něčím úplně novým. Prohlásil, že na to neexistuje žádná kuchařka, podle níž by centrální bankéři mohli postupovat. V tom je to určitě složité. Bankéři, kteří zažívali nudnější doby, to současným bankéřům možná teď závidí. Jiřímu Rusnokovi to ale vlastně nikterak zvláštní nepřipadá, protože zažívá v ČNB od začátku samé originální výzvy a situace. Protože on přišel do ČNB v období, kdy byl v plném proudu kurzový závazek, a jeho úkolem bylo ho solidně ukončit.
Když se pak pomalu začala situace normalizovat a začala se blížit k normálnějším sazbám, najednou přišel covid. Což, ale podle něho, není typická poptávková krize, kterou všichni znají, a již mají nacvičené postupy. Je to primárně krize nabídková, navíc zkomplikovaná dalšími okolnostmi, které už před pandemií probublávaly, a covid je ještě akceleroval. Má na mysli mimo jiné všechny "zelené" záležitosti, jež dramaticky mění celkové ekonomické prostředí.
Na otázku redakce, jak výrazně se na nynější vysoké inflaci podle vás podepsala politika předchozí vlády Andreje Babiše, Jiří Rusnok dodal, že jestliže si vláda dlouhodobě půjčuje, navíc nad potřeby financování státního dluhu, okolo jednoho procenta HDP, tedy 30 až 50 miliard korun ročně, a najednou si začne půjčovat asi osmkrát tolik, tak to logicky přispívá k inflačním tlakům. Podle něho, když se takto dramaticky, ze dne na den, stane fiskální politika takto výrazně expanzivní, a přitom to není nějaký jednoletý výkyv, ale děje se tak delší dobu, tak to samozřejmě tlačí inflaci vzhůru. Dodal, že to není přirozeně jen české specifikum.
Podle Jiřího Rusnoka Česká republika nebyla takovou to politiku zvyklá, a to veliké zrychlení tempa, jímž se tehdejší vláda zadlužovala, tak to k tomu tlaku na růst cen bezpochyby přispělo. Na druhou stranu dodal, že by nechtěl podíl předchozí vlády na rostoucí inflaci démonizovat. Je zde řada dalších mimo jiné i vnějších tlaků, jako je růst cen energií, nabourání dodavatelských řetězců atd.
Na otázku, že když někteří představitelé předchozí vlády nezvykle otevřeně kritizovali zvyšování sazeb ze strany ČNB, jak nepříjemný byl tento politický tlak, Jiří Rusnok odpověděl, že ČNB nemůže hledět na to, co říkají představitelé politických stran, ať už jsou vládní, či opoziční. Od toho jsou centrální banky nezávislé, aby nebyly ve vleku toho, co se politikům krátkodobě líbí, či nelíbí. Členové bankovní rady ČNB jsou placeni za to, aby si s takovými komentáři poradili, jakkoliv mohou být nepříjemné. Podle něho ale bylo zajímavé sledovat, jak českou měnovou politiku předchozí vláda na jedné straně negativně komentovala, aby pak předchozí ministryně financí vystoupila v parlamentu k návrhu rozpočtu na rok 2022 a v jejím projevu zazněly věty, které jako kdyby opsala z prognózy ČNB.
Zároveň Jiří Rusnok uvedl, že pokud jde o největší rizika v české ekonomice v současnosti, tak je to situace na trhu práce. Podle něho je evidentní, že česká ekonomika trpí tím, že má vyčerpané zdroje pracovních sil, případně má špatně rozložené jejich využití. To se bohužel moc zlepšovat nebude, protože se tu spojuje několik negativních faktorů. Je tu demografický problém, kdy každý rok z českého trhu práce odchází asi 30 tisíc lidí. Druhým problémem je zmíněné využití pracovní síly, kdy pořád hodně lidí odchází předčasně do důchodu, pořád existuje velice nízká zaměstnanost žen v období kolem jejich mateřství. Zaměstnavatelé těmto ženám nenabízejí dostatek krátkodobých pracovních úvazků, přičemž Česká republika má k tomu snad nejdelší rodičovskou na světě.
Další problém, nad nímž dlouhodobě naříkají snad všichni lidé z byznysu, je, podle Jiřího Rusnoka, český vzdělávací systém, který neprodukuje lidi, jež ekonomika potřebuje a poptává. Načež konstatoval, že samozřejmě bude teď důležité, jak se podaří navracet se k rozpočtové rovnováze. Bude důležité škrtat ve výdajích státu opatrně, aby to nemělo negativní dopad na hospodářský potenciál.
Podle Jiřího Rusnoka je obrovským, dlouhodobým problémem struktura české ekonomiky. Dosavadní rozvojový model se vyčerpal, a jak, podle něho, historie ukazuje, bude velmi těžké se z nějaké "střední příjmové ligy" dostat mezi světovou elitu. Naopak inflaci, jako chronickou chorobu, nevidí. S ní ČNB poradí.
Na otázku, zda nehrozí dvouciferná inflace, Jiří Rusnok odpověděl, že se nedá nic vyloučit, ve statistice jednoho měsíce se něco takového stát může. Ale že by se tu tak vysoká inflace měla usídlit, to vyloučil.
