Aby lepší podmínky na pracovišti nebyly jen prázdným pojmem!
Na konci června zavítaly do Domu odborových svazů představitelky Mobbing Free Institutu. Tato organizace se usilovně snaží o potlačování šikany na pracovištích, pomoc obětem šikany, pojmenování a zviditelnění celé problematiky a jejím cílem je také legislativní změna. Český právní systém totiž na pojem šikana vůbec nepamatuje, dokáže rozlišit pouze diskriminaci, tedy oblast, která je na českých pracovištích zastoupena daleko méně než jak je tomu u šikany.
Mobbingu a bossingu se v Česku bohužel velice dobře daří a v tomto směru patříme v EU ke špičce. Největší výskyt šikany spadá do státní sféry, tam se jedná o více než 70%. Velmi ohroženou skupinou jsou paradoxně vysokoškoláci. Díky jejím znalostem a titulům se stávají často terčem posměchu a mnohdy je jim vyčítáno, že více vědí, než umí, případně si na nich jejich nadřízení s nižším stupněm vzdělání, léčí své vlastní mindráky.
Mobbing Free Institut ve spolupráci s odbory proto usiluje jak o edukaci v této velice citlivé problematice, tak o lepší právní ochranu a pomoc obětem šikany. Mnohdy se totiž stává, že svůj boj proti mobberovi „vzdají“. Ten svou chybu většinou nepřizná, a tak jde celý spor až k soudu. Následná rozepře se pak může protáhnout i na několik let, kdy přitom nemusí zvítězit spravedlnost, ale chladné nervy, trpělivost a dostatek finančních prostředků na soudní výlohy.
Během šestihodinového setkání probíhaly přednášky, diskuse a workshopy, jak by vlastně důstojné pracoviště v praxi mělo vypadat. Podle International Labour Office – OSN (dále ILO) je definice následující:
• Důstojná práce zahrnuje příležitost pro práci, která je produktivní a zajišťuje férový příjem, zabezpečuje jistotu zaměstnání a sociální zabezpečení pro pracovníky a jejich rodiny.
• Důstojná práce poskytuje příležitosti pro osobní rozvoj, posiluje sociální integraci, umožňuje vyjádřit svobodně své námitky, skloubit rodinný a pracovní život a garantuje rovné příležitosti a rovné zacházení pro všechny.
Z výše uvedeného je patrné, že tohle je jakýsi ideál, ke kterému má většina českých pracovišť hodně daleko a část zaměstnavatelů by něco takového po přečtení rovnou spálila, pokud by si to vůbec přečetli. Přesto je dobré takové ideály vytyčit a jasně pojmenovat. Jsou to konkrétní cíle a konkrétně pojmenované jevy. Je to výzva především pro nastupující generaci, která má na pracovní trh docela jiný náhled a požadavky. Někteří zaměstnavatelé už jim začínají vycházet vstříc, protože chápou jejich potřeby a mají větší cit pro pracovní flexibilitu a ekonomickou efektivitu pracovního rozložení sil, které má pak pozitivní důsledky směrem k plnění úkolů a výkonnosti. Bohužel, takových zaměstnavatelů u nás ještě moc není a stále tu přežívá určité „dinosauří myšlení“ a neochota cokoli měnit.
Zaměstnavatelé také sami od sebe málokdy rozpoznají anebo záměrně aktivně nereagují na potřeby svých zaměstnanců a nesnaží se o zlepšení pracovních podmínek. Odbory a MFI se o to ale snaží a je naším společným cílem, aby se podmínky na pracovišti mohly v praxi opírat o tyto stěžejní body:
• Svoboda
• Spravedlnost
• Jistota
• Lidská důstojnost
• Ochrana pracovníků
• Odpovídající odměna
• Sociální zabezpečení
Z mnohých reakcí přítomných odborářů bylo přitom patrné, že tyto pojmy jsou pro řadu tuzemských zaměstnavatelů cizí. Jedna odborářka, která dříve pracovala v továrně, vyrábějící víčka na lahve, musela – pokud ji někdo nevystřídal – stát u stroje dvanáct hodin bez možnosti se občerstvit nebo si odskočit na toaletu. Pokud by stroj opustila, ucpal by se a mohlo by to ohrozit výrobu. Problémy by pak samozřejmě měla jedině ona. V tomto případě se jednoznačně jednalo o špatnou organizaci práce a o lidské důstojnosti nemohla být ani řeč.
Důstojné pracoviště by mělo být takové pracoviště, kde bude šéf naslouchat svým podřízeným a nepřipustí jakoukoli šikanu, ani z vlastní strany, tak ze strany ostatních pracovníků, vůči svým kolegům. Často se totiž stává, že jedinec, který plní v partě úlohu „otloukánka“ je terčem různých vtípků a taškařic. Tyto zpočátku možná nevinně vypadající legrácky, můžou vézt až k psychickým problémům a potížím nejen v pracovním, ale i osobním životě. Slabší povahy takovéto dlouhodobé působení šikany nemusí přitom ustát a v krajním případě si mohou sáhnout dokonce na život.
V práci trávíme značnou část svého života a práce v kolektivu by měla vézt k sociálnímu sdružování, integraci, vzájemnému obohacování a získávání zkušeností od starších, zkušenějších kolegů. Pro většinu lidí je ale pracoviště zdrojem celé řady stresorů, pracují v hluku, prašném nebo chladném prostředí, jsou nepřiměřeně vytěžování, platově podhodnocování, a pokud se k tomu navíc přidá šikana jak ze strany šéfa, tak spolupracovníků, může dojít až k nenávratné psychické degradaci zaměstnance, který posléze ztrácí veškerou sociální důvěru.
Takováto pracoviště bezesporu nechceme. Česká právní legislativa sice před šikanou chránit neumí, ale nebojte se ozvat. Kolikrát je šikana totiž nevědomá a ten, co vás šikanuje si může myslet, že jde jen o nevinnou zábavu. Zkuste si s ním o tom napřed promluvit, možná se bude sám divit, že on to takhle vůbec nemyslel, omluví se vám a dá si na to příště pozor. Hlavním problémem šikanovaných bývá, že si to nechají líbit na samotném počátku. Když mobberovi narostou křídla a sebevědomí, tak už je mnohdy pozdě.
Podobná setkání mají smysl. Některé problémy a jejich řešení byly kdysi tabu (například diskriminace nebo sexuální obtěžování a znásilnění), dnes už se jimi policie a soudy regulérně zabývají. S šikanou je dnes stále ještě problém, její dokazování není snadné. Ale mluvme o ní, upozorňujme na ni a nenechme si ji líbit. Ten boj za to stojí. Jednou se jimi jistě orgány činné v trestním řízení budou muset seriózně zabývat. Do té doby jsme s vámi!
