Změna uzavřené smlouvy

  • Zveřejněno: 24.07.2018
  • Autor: ZS ČR

Za jakých podmínek je možno požadovat změnu uzavřené smlouvy? Není pravda, že se lze automaticky úspěšně domáhat změny smlouvy, jakmile se okolnosti po uzavření smlouvy změní tak, že se plnění stane pro jednu ze stran obtížnější. Občanský zákoník přesně stanoví podmínky, kdy se lze změny smlouvy domáhat a uspět.

Jsou to tyto podmínky:

  • Nastala změna okolností, která spočívá ve změně předpokladů, za nichž strany smlouvu uzavřely, ze kterých vycházely při svých kontraktačních úvahách, při stanovení podmínek a výše plnění a k nimž vztahovaly zamýšlené účinky smlouvy (např. dojde k živelné katastrofě, jakou jsou záplavy, zemětřesení).
  • Změna je nepředvídatelná. Nepředvídatelnost se posuzuje na základě konkrétního obsahu smlouvy a individuálního posouzení všech okolností, za nichž byla smlouva uzavřena. Musí jít o okolnost, se kterou smluvní strany nemohly při sjednávání smlouvy a jejich podmínek počítat, ani ji svým jednáním způsobit nebo i jen ovlivnit.
  • Změna je neovlivnitelná, což znamená, že není důsledkem jednání dotčené strany smlouvy a tato strana ji ani není schopna rozumně zvrátit.
  • Ve smlouvě není výslovně stanoveno, že smluvní strana na sebe bere riziko změny poměrů.
  • V důsledku změny nastal zvlášť závažný nepoměr v právech a povinnostech smluvních stran. O zvlášť hrubý nepoměr v právech a povinnostech se dle zákona jedná, jestliže je jedna ze smluvních stran znevýhodněna buď neúměrným zvýšením nákladů plnění, nebo neúměrným snížením hodnoty předmětu plnění.
  • Musí existovat příčinná souvislost mezi změnou a vznikem zvlášť hrubého nepoměru.

Pouze při splnění všech těchto podmínek současně je znevýhodněná smluvní strana oprávněna požadovat po druhé smluvní straně zahájení jednání o změně smlouvě, a druhá strana je povinná této žádosti vyhovět.

Pokud druhá smluvní strana svoji povinnost vést jednání o smlouvě nesplní, nebo pokud strany nejsou schopny dojít v přiměřené lhůtě ke shodě, má každá ze smluvních stran právo podat návrh soudu na změnu závazku. V takovém případě soud může buď rozhodnout o změně závazku, aby došlo k obnovení rovnováhy práv a povinností stran, nebo závazek úplně zrušit.

Tento návrh soudu však musí být podán nejpozději dva měsíce od okamžiku, kdy se dotčená strana musela o změně okolností dozvědět. Stanovená lhůta je prekluzivní, to znamená, že v případě jejího nedodržení bude návrh soudem zamítnut.

Na první pohled to tedy vypadá, že by bylo nejjednodušší vůbec s druhou smluvní stranou nevyjednávat o změně smlouvy a rovnou se obrátit na soud.  Ale to není pravda především z ekonomických důvodů.  Návrh na soudní rozhodnutí je zpoplatněn a v případě prohry sporu nedostane smluvní strana náhradu nákladů právního zastoupení. Za situace, kdy je smluvní strana už tak v záporných částkách v důsledku vynaložení vícenákladů na splnění závazku, které vznikly v důsledku podstatné změny okolností, je více než žádoucí, aby jeho další hrozící výdaje byly co nejnižší. S ohledem na výše uvedené se tedy jeví jako hospodárnější a tím i pro smluvní stranu lepší řešení zahájit jednání s druhou smluvní stranou, než podat návrh na změnu závazku soudem.

Hrozba podání návrhu na změnu závazku soudem je ale účinný nástroj pro případ, kdy druhá strana odmítá jakkoliv situaci ohledně nastalé změny okolností řešit a smluvní strana nemá jinou možnost, jak ji vtáhnout do diskuze o případném smírném řešení věci. V případě, kdy jedna ze smluvních stran podá návrh na změnu závazku soudem, vzniká druhé straně – do té doby nečinné – motivace řešit vzniklý spor z vlastní vůle bez výsledného rozhodnutí soudu. Důvodem pro vznik takové motivace může být například to, že v případě „prohry“ sporu může soud jednostranně rozhodnout o povinnosti subjektu zaplatit druhé straně smlouvy vzniklé vícenáklady, kdy tento bude povinen bez dalšího soudem stanovenou částku zaplatit.

Smluvní strana, která byla do této doby pasivní, tak může začít vyvíjet aktivní snahu o mimosoudní vyřešení sporu (např. formou soudního smíru nebo dohody o narovnání), prostřednictvím kterého si samy strany určí, jakým způsobem si závazky mezi sebou vypořádají.