I. Povinnost zaměstnavatele umožnit zaměstnancům stravování
Stravování, včetně poskytování stravenek, patří mezi často využívané a zaměstnanci oceňované benefity. Zákoník práce ani jiný právní předpis však povinnost poskytovat a financovat stravování žádnému zaměstnavateli neukládá. Jestli bude zaměstnavatel stravování poskytovat anebo i financovat, záleží na jeho rozhodnutí a na dohodě v kolektivní smlouvě nebo na vnitřním předpisu vydaném podle § 305 zákoníku práce.
Podle § 236 zákoníku práce ale musí zaměstnavatel zaměstnancům stravování umožnit. Tuto povinnost má vůči zaměstnancům ve všech směnách. Zákoník práce tím zvýrazňuje, že povinnost má zaměstnavatel i vůči zaměstnancům v odpoledních nebo nočních směnách. Povinnost umožnit stravování nemá zaměstnavatel pouze vůči zaměstnancům vyslaným na pracovní cestu podle § 42 zákoníku práce. K výkonu práce na pracovní cestě dochází mimo objekt zaměstnavatele a zaměstnavatel nemá žádné právní prostředky, jak tuto povinnost mimo svůj objekt zajistit. „Umožnění“ stravování zahrnuje jeho organizační a materiální zajištění, např. stanovení takové délky přestávky na jídlo a oddech, aby zaměstnanci měli reálnou možnost se v době přestávky stravovat např. v okolních restauracích nebo obchodech. Je-li pracoviště odlehlé, splní zaměstnavatel tuto povinnost zajištěním a vybavením prostoru, kde si mohou zaměstnanci ohřát jídlo a stravovat se, anebo tím, že mají možnost nákupu občerstvení v prostorách zaměstnavatele.
Povinné formy „umožnění“ zákoník práce nestanoví.
II. Zajištění a financování stravování
Zaměstnavatel může stravování poskytovat, může je i financovat za podmínky, že je to dohodnuto v kolektivní smlouvě nebo stanoveno ve vnitřním předpisu. Zaměstnavatel je přitom oprávněn stanovit podmínky pro vznik práva na stavování, výši finančního příspěvku, vymezit okruh zaměstnanců, jimž se stravování poskytuje, organizaci a způsob provádění a financování stravování zaměstnavatelem.
Formy poskytovaného stravování se ponechávají výhradně na kolektivní smlouvě nebo rozhodnutí zaměstnavatele.
Zaměstnavatel může stravování zajišťovat sám ve vlastním zařízení tím, že zřídí kuchyň a jídelnu, nebo je může poskytovat prostřednictvím jiných osob, případně je může zajišťovat cenovým zvýhodněním poukázek na jídlo (stravenkami).
Cenově zvýhodněné stravování může být poskytováno i v případě, kdy zaměstnanci nepracují, protože čerpají dovolenou nebo jsou v dočasné pracovní neschopnosti. Stravování může být poskytováno také bývalým zaměstnancům. Okruh zaměstnanců musí být uveden v kolektivní smlouvě nebo ve vnitřním předpisu, protože nárok zaměstnance na poskytování nebo financování stravování není zákoníkem práce založen.
Právo na stravování a výši případného financování může založit výhradně kolektivní smlouva nebo vnitřní předpis. Stejný postup se vztahuje i na zaměstnavatele, který je organizační složkou státu nebo příspěvkovou organizací státní nebo zřízenou územními samosprávnými celky.
Ani u těchto zaměstnavatelů nevzniká právo na financování stravování na základě zákona, ale musí být založeno kolektivní smlouvou nebo vnitřním předpisem. Rozdíl je ale v tom, že tito zaměstnavatelé musí při výdaji nákladů na financování stravování postupovat podle právních předpisů, vyhl. č. 430/2001 Sb., o nákladech na závodní stravování a jejich úhradě v organizačních složkách státu a státních příspěvkových organizacích, a vyhl. č. 84/2005 Sb., o nákladech na závodní stravování a jejich úhradě v příspěvkových organizacích zřízených územními samosprávnými celky.
