Slabší strana v soukromém právu

  • Zveřejněno: 28.06.2016
  • Autor: Luděk Mazuch

Soukromé právo stojí zcela zásadně na autonomii vůle a rovnosti stran. Nejenom zákoník práce, ale také základní předpis soukromého práva - občanský zákoník - nicméně ví, že v životě - a zejména při uzavírání závazků - si velmi často účastníci právních vztahů de facto rovni nejsou, a že autonomie vůle může být touto skutečností velmi pokřivena až znemožněna. Ať už je tomu tak v důsledku hospodářského postavení, závislosti, anebo jiných faktorů či jejich kombinace, je nutné pokusit se tuto situaci co nejvíce "narovnat" pomocí právních instrumentů, a v občanském zákoníku se tak setkáváme s tím, co lze označit jako ochranu slabší osoby. Zákoník práce jako předpis speciální má svoji vlastní úpravu v této oblasti, vycházející ze specifik závislé práce, v tomto článku bych se však chtěl stručně pozastavit zejména nad ustanoveními občanského zákoníku, která mají ochránit slabší smluvní stranu v závazkových vztazích, a která se uplatní napříč soukromým právem.

Ustanovení o smluvním právu jsou, v souladu se zásadou vyjádřenou hned v § 1 odst. 2 občanského zákoníku, zásadně dispozitivní. Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti zcela nebo zčásti odchylně. Zdůrazňuji - jedná se o vzájemná práva a povinnosti účastníků daného vztahu; nelze si odlišně upravit například neplatnost právního jednání nebo jiné instituty soukromého práva. Zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. A jak bylo řečeno v úvodu, i v rámci dispoziční volnosti, která je východiskem závazkového práva, nachází zcela logicky uplatnění řada ustanovení, která mají za cíl chránit postavení slabší smluvní strany.

Svůj základ má úprava slabší osoby v dalším ze stěžejních principů, na kterých je občanský zákoník postaven, a to zásadě vyjádřené v § 3 odst. 2 písm. c): nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení utrpět nedůvodnou újmu. Zároveň ale platí také to, že nikdo nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých.

Kdo je slabší stranou v konkrétním případě, odvozuje zákon z okolností smluvního vztahu - ať už z důvodu věku, postavení nebo třeba tísně. Základním východiskem je zejména možnost ovlivnit obsah závazku (při vyjednávání o smlouvě) nebo fakt, zda osoba jedná jako odborník (§ 433 ObcZ).

Zákoník práce tak vnímá jako slabší smluvní stranu zaměstnance. Občanský zákoník považuje obecně za slabší stranu osobu, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním. Konstrukce vyvratitelné právní domněnky však umožňuje i podnikateli v daném případě prokázat, že tomu tak není (např. že zákazník není slabší stranou, nebo osoba jednající sice v rámci vlastního podnikání, avšak s podnikatelem v mnohem silnější hospodářské pozici, je slabší stranou).

S jednotlivě upravenými případy ochrany slabší strany se setkáváme v celém občanském zákoníku - nejčastěji však právě v úpravě závazkových vztahů. Příkladem může být

  • neúměrné zkrácení (§ 1793 a násl. ObcZ), kdy je plnění jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana;
  • lichva (§ 1796 ObcZ) - zneužití tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany pro závazek k plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru;
  • ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem (§§ 1810 - 1867 ObcZ) - nutno poznamenat, že ochrana spotřebitele je i nadále obsažena také ve veřejném právu (zákon č. 634/1992 Sb.);
  • zakázaná ujednání v zástavním právu (§ 1315 odst. 3 ObcZ) - propadnutí zástavy za libovolnou anebo předem určenou cenu nebo její zpeněžení mimo veřejnou dražbu nebo soudní prodej není možné sjednat před, a v případě, že je zástavcem nebo zástavním dlužníkem spotřebitel nebo malý či střední podnikatel, ani po splatnosti zajištěného dluhu;
  • adhezní smlouvy (§ 1798 a násl. ObcZ) - smlouvu, jejichž základní podmínky jsou určeny jednou ze smluvních stran (nebo dle jejích pokynů), aniž druhá strana měla faktickou možnost obsah těchto základních podmínek ovlivnit.

 Podrobněji se některým tématům věnuje samostatný článek.