V zákoníku práce byla ustanovení, podle kterých šlo zaměstnance:
- převést na jinou práci i bez jeho souhlasu, pokud to vyžadovala jiná nezbytná provozní potřeba organizace, avšak v tomto případě nejdéle celkem na dobu 30 pracovních dnů v kalendářním roce,
- přeložit bez jeho souhlasu do jiného místa, než bylo sjednáno v pracovní smlouvě, nejdéle celkem na dobu 90 kalendářních dnů v kalendářním roce.
Tato právní úprava byla zrušena k 29. 5. 1992, protože byla v rozporu s mezinárodními úmluvami, kterými je ČR vázána. Zrušena byla, protože se jedná se o nucenou práci, kterou mezinárodní úmluvy zakazují.
Výše uvedená právní úprava samozřejmě není ani v novém zákoníku práce, který platí od 1. 1. 2007.
V závěru je nutné uvést, že o zcela jinou situaci se jedná v případě převedení na jinou práci nebo přeložení do jiného místa výkonu práce v rámci pracovní smlouvy. Zde se souhlas zaměstnance nevyžaduje.
Zřejmě bude vhodné to vysvětlit na příkladu.
V pracovní smlouvě je uvedeno:
- jako místo výkonu práce se sjednávají všechny stavby zaměstnavatele na území ČR,
- jako druh práce se sjednává zedník, pomocný stavební dělník.
Zaměstnavatel má v tomto případě právo přidělovat zaměstnanci bez jeho souhlasu práci na kterékoliv stavbě na území ČR. Pouze mu písemně nebo ústně oznámí, že od určitého data bude pracovat na stavbě, např. v Liberci.
Obdobně má právo mu písemně nebo ústně sdělit, že např. ve středu a ve čtvrtek bude vykonávat druh práce zedník a v pátek bude vykonávat druh práce pomocný stavební dělník. Rovněž mu může sdělit, že od 6.00 hod. do 11.00 hod. bude vykonávat druh práce zedník a od 11.00 hod. do konce směny bude vykonávat druh práce pomocný stavební dělník.
V úplném závěru bude možná vhodné uvést, že v případech, které jsou uvedeny v § 41 zákoníku práce:
- zaměstnavatel může zaměstnance převést na jinou práci bez jeho souhlasu,
- zaměstnavatel je povinen zaměstnance převést na jinou práci bez jeho souhlasu. Jedná se například o zdravotní důvody.