Problematiku odložených věcí řeší zákoník práce v ustanoveních § 267 ZP a § 268 ZP. Pro vznik uvedené povinnosti zaměstnavatele nahradit škodu je rozhodující skutečnost, že zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu pouze na věcech, které zaměstnanec odložil při plnění pracovních úkolů, nebo v přímé souvislosti s ním na místě k tomu určeném nebo obvyklém a aby na těchto věcech vznikla škoda.
Tato povinnost zaměstnavatele se vztahuje nejen na zaměstnance, kteří jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru, ale rovněž i na zaměstnance, kteří mají se zaměstnavatelem uzavřenou dohodu o pracích konaných mimo pracovní poměr.
Zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu, i když z jeho strany byly dodrženy všechny povinnosti stanovené právními předpisy.
I když je zaměstnavatel pouze povinen zajistit bezpečnou úschovu svršků a osobních předmětů, které zaměstnanci obvykle nosí do zaměstnání (§ 226 ZP), vztahuje se odpovědnost na všechny věci, které zaměstnanec vnese do zaměstnání. Rozdělení věcí je významné jen z hlediska rozsahu náhrady škody:
- věci obvyklé nebo které převzal zaměstnavatel do úschovy (i co se do práce obvykle nenosí) – je povinen zaměstnavatel nahradit v plné výši,
- věci, co se obvykle do práce nenosí a které zaměstnavatel nepřevzal do úschovy – je povinen zaměstnavatel nahradit jen do částky 10 000,– Kč.
Věci, které zaměstnanci obvykle nosí do práce, je třeba posuzovat z objektivního i subjektivního hlediska. Patří sem oblečení a obuv bez ohledu na jejich hodnotu a běžné osobní předměty (např. hodinky, prsteny, náhrdelníky, mobilní telefony, kabelky, tašky apod.). Obvyklé věci je nutné posuzovat i s ohledem na roční období a na potřebu odkládání těchto věcí v souvislosti s výkonem konkrétní pracovní činnosti.
Zaměstnavatel může v pracovním řádu nebo v jiném interním normativním aktu blíže upřesnit, kam mají zaměstnanci věci odkládat a jak je mají zabezpečit. Může zakázat vnášení určitých věcí na pracoviště. Pokud zaměstnavatel neupřesnil místo k odkládání věcí, jsou tato místa obvyklá (např. šatna, uzamykatelná skříň nebo zásuvka psacího stolu apod.) nebo na místě, kam se obvykle věci odkládají (věšák v zasedací místnosti). Zaměstnavatel není povinen nahradit škodu, pokud si zaměstnanci odkládají věci zcela libovolně. Z výše uvedeného vyplývá, že nelze například požadovat náhradu za hodinky zapomenuté na umývárně, nebo za sako, které si zaměstnanec odložil přes židli a nikoliv do skříně.
Zaměstnavatel se nemůže zprostit povinnosti nahradit škodu tím, že vyvěsí vedle věšáku oznámení, že „za odložené věci se neručí“. Takové jednostranné prohlášení nemá právní důsledky a nezbavuje zaměstnavatele povinnosti nahradit případnou škodu, když by se odložená věc ztratila.
Ve výše uvedené povinnosti nahradit škodu musí být rovněž splněna podmínka ohlášení výše škody zaměstnavateli, tj. zpravidla nadřízenému vedoucímu zaměstnanci, bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 15 dnů ode dne, kdy se zaměstnanec o škodě dozvěděl. Jde o promlčení. Zaměstnavatel ovšem může promlčený dluh dobrovolně splnit.
V rámci této lhůty má zaměstnanec povinnost uvědomit zaměstnavatele o odcizení, ztrátě nebo poškození věci bez zbytečného odkladu, avšak promlčení nastane teprve („nejpozději“) uplynutím 15 dnů ode dne, kdy se zaměstnanec o vzniku škody dozvěděl.
Pro uplatnění nároku na náhradu škody začíná zaměstnanci běžet obecně promlčecí lhůta ode dne, kdy se zaměstnanec o škodě dozvěděl.
