Obvodní soud pro Prahu 10 žalobu zamítl. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že k onemocnění žalobce Reiterovým syndromem, které bylo důvodem k ukončení jeho vojenské činné služby, nedošlo za podmínek, za nichž pracoval u žalované. I ze znaleckého posudku vyplynulo, že se nejedná o nemoc z povolání.
Městský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že pro uznání odpovědnosti žalované za škodu vzniklou žalobci nemocí z povolání není splněna příčinná souvislost mezi výkonem práce žalobce pro žalovanou (její právní předchůdkyni) a mezi onemocněním žalobce. Nebylo totiž nijak prokázáno, že by žalobce onemocněl v souvislosti s výkonem práce průvodce. Rozhodnutí odborného pracoviště o tom, že onemocnění žalobce je nemocí z povolání, není rozhodnutím, jímž by byl soud vázán. Soud prvního stupně bral rozhodnutí o žalobcově nemoci z povolání v potaz, avšak toto rozhodnutí neobstálo v konkurenci jiných důkazních prostředků, neboť znalecky bylo jednoznačně prokázáno, že onemocnění žalobce nemocí z povolání nebylo.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že uznání Reiterova syndromu za nemoc z povolání je již věc posudkově uzavřená a definitivně rozhodnuta a soud musí vycházet z rozhodnutí vydaného příslušným orgánem. Soud by se neměl vůbec zabývat otázkou, zda trpí nemoci z povolání, protože tuto otázku již předtím vyřešil orgán k tomu příslušný. V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku, zda je soud v občanském soudním řízení oprávněn posuzovat, zda onemocnění zaměstnance je nemocí z povolání, i když o téže otázce bylo již rozhodnuto příslušným odborným zdravotnickým zařízením.
Za škodu způsobenou zaměstnanci nemocí z povolání odpovídá zaměstnavatel, u něhož zaměstnanec pracoval naposledy před jejím zjištěním v pracovním poměru za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele jsou v tomto případě existence nemoci z povolání, vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně. Pokud chybí kterýkoliv z nich, nárok nevzniká.
Podle ustanovení § 1 odst. 1 nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání, nemoci z povolání jsou nemoci vznikající nepříznivým působením chemických, fyzikálních, biologických nebo jiných škodlivých vlivů, pokud vznikly za podmínek uvedených v seznamu nemocí z povolání. Nemocí z povolání se rozumí též akutní otrava vznikající nepříznivým působením chemických látek.
Vzhledem ke zjištění nemoci z povolání v roce 1989, mělo být onemocnění žalobce posuzováno podle tehdy platných právních předpisů. Posudkový závěr o zdravotním stavu, kterým se uznává (neuznává) nemoc z povolání, není rozhodnutím, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují subjektivní práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu. Soudní praxe zaujala již v minulosti názor, že některé nemoci uvedené ve výčtu nemocí z povolání nevznikají pouze v pracovním procesu, nýbrž i za jiných okolností z jiného důvodu, a že v takovém případě je nutno umožnit zaměstnavateli, aby případně podal důkaz, kterým bude napevno postaveno, že v konkrétní věci nemoc vznikla výhradně z příčin, které nebyly v souvislosti s prací u zaměstnavatele. Obdobně pak platí - jako je tomu v posuzované věci - že i když zaměstnanec mohl pracovat u zaměstnavatele v podmínkách, za nichž (obecně vzato) zjištěná nemoc z povolání vzniká, je třeba zaměstnavateli umožnit, aby v občanském soudním řízení vyvrátil závěr, že zjištěné onemocnění je nemocí z povolání.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce zamítl.
Článek vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2267/2003.
