Prosím o informaci, za jakých okolností může zaměstnavatel nařídit tzv. dress code. Zda to stačí zaměstnanci sdělit, nebo to musí být specifikováno v pracovní smlouvě, případně zda se zaměstnavatel nějakým způsobem na zajištění podílí, a to jak na pořízení požadovaného oblečení, tak následně na jeho údržbě.
Dress code, nebo řidčeji dresscode, je z angličtiny pocházející výraz pro pravidlo upravující způsob oblékání a obouvání k určité příležitosti. V češtině nemá ustálené alternativní označení.
Dress code se může mimo jiné uplatňovat i v zaměstnání (předpisové oblečení zaměstnanců), ovšem jen tam, kde tato pravidla zaměstnavatel určí nebo se zaměstnancem dohodne.
Pravidla oblékání a vzhledu odpovídající určitému standardu (dress code) sjednává zaměstnavatel se zaměstnancem v pracovní nebo jiné smlouvě nebo určuje vnitřním předpisem.
Je důležité, kde je povinnost dodržovat dress code upravena.
Pokud je tato povinnost stanovena vnitřním předpisem, např. pracovním řádem, je možné nedodržení dress code, tedy porušení tohoto vnitřního předpisu, považovat za nesplňování požadavků pro výkon práce, a je možné tedy použít výpovědní důvod uvedený v § 52 písm. f) zákoníku práce.
Jestliže je povinnost nošení předepsaného oblečení (dess code) sjednána v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě (dohodě), znamená to pro zaměstnance, že se takto dohodl a povinnost musí dodržet vždy, protože podle § 3 odst. 2 písm. d) občanského zákoníku daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny.
Zaměstnavatel může kromě konkrétních požadavků pro faktický výkon práce požadovat, aby zaměstnanci dodržovali jím určený způsob oblékání či vzhledu pro výkon sjednané práce, tzv. dress code. Zákoník práce takovou povinnost zaměstnancům neukládá. Proto zaměstnavatel, který chce, aby zaměstnanci určitý způsob oblékání dodržovali, jej musí pro své zaměstnance stanovit vnitřním předpisem a s tímto vnitřním předpisem musí zaměstnance řádně seznámit. Nejlepší způsob, jak uložit zaměstnanci nošení předepsaného oblečení (dress code), je však dohoda v pracovní nebo jiné smlouvě.
Zaměstnavatel je pak při stanovení požadavků na způsob oblékání a vzhled zaměstnanců omezen zásadou slušnosti (požadavek na formální oblečení nesmí být pro zaměstnance např. urážející, zesměšňující apod.) a musí zohlednit, pokud nebude zaměstnancům na oblečení přispívat, také jejich výdělečné možnosti při stanovení úrovně oblečení.
Dále zaměstnavatel musí při vyhlášení požadavku na vhodné oblečení zajistit rovné zacházení se všemi zaměstnanci.
Pokud se týká příspěvku zaměstnavatele na pořízení a udržování předepsaného oděvu (dále také jen „příspěvek“), může být řešen různými způsoby.
Jedním ze způsobů je, že zaměstnavatel sice příspěvek poskytuje, ale příspěvek podléhá na straně zaměstnance dani z příjmů.
Také však může být firemní reprezentativní oblečení zaměstnanců (dress code) za dále uvedených podmínek daňově uznatelným nákladem zaměstnavatele a nedaňovým příjmem zaměstnance. Aby oblečení zaměstnance splňovalo požadavky na daňovou uznatelnost, musí se jednat o tzv. pracovní oblečení, popřípadě stejnokroje. Jedná se o oblečení, které je nezaměnitelné s běžným oblečením. Například je na oděv vyšito neodstranitelné logo firmy, např. na límeček nebo manžetu košile. Oblečení musí být popsáno ve vnitřním předpise zaměstnavatele spolu s uložením povinnosti zaměstnanci používat uvedené pracovní oblečení. O předání oblečení musí být pořízen zápis. Firemní oblečení ani jeho údržba není považována na straně zaměstnance za zdanitelný příjem a z hodnoty oblečení zaměstnanec neodvádí sociální ani zdravotní pojištění.
Zaměstnavatel může rovněž poskytnout firemní oblečení jako zaměstnaneckou výhodu, tj. benefit hrazený ze sociálního fondu společnosti, tj. ze zisku po zdanění nebo z nedaňových nákladů zaměstnavatele. Podmínky uvedeného benefitu je možné sjednat v kolektivní smlouvě.
