Je to tak - společnost je na počátku nového období, a to se nazývá čtvrtá průmyslová revoluce. Vyvolává to řadu nejistot, hypotéz a nezodpovězených otázek. Přitom je víc než zřejmé, že tohoto stavu muselo být dosaženo, protože rychlý vývoj nových informačních a komunikačních technologií, robotiky a kybernetiky vnáší do oblasti výroby kvalitativní a tím pádem i revoluční změny.
Společně se skloňováním již zde uvedené čtvrté průmyslové revoluce je pak třeba zkusit vysvětlit to, co jde s ní ruku v ruce. A to jsou otázky, které souvisí s člověkem – s lidských kapitálem a jeho sociálním statusem. I to bylo předmětem vystoupení hostů a jejich příspěvků v rámci nedávno uskutečněné mezinárodní konference pořádaném ASO na téma: „Dopady digitalizace práce na zaměstnanost, kolektivní vyjednávání a sociální zabezpečení zaměstnanců“.
Jaký vliv bude mít tato čtvrtá průmyslová revoluce na trh práce? Jak se změní nároky na pracovníky, na jejich znalosti a dovednosti? Které profese zcela zaniknou, které přetrvají, byť v modifikované podobě, a které zcela nové profese vzniknou? Jak se změní pracovněprávní vztahy, formy zaměstnávání? Jak se změny projeví v sociální oblasti? Kde spočívají hrozby, ale také příležitosti? Co můžeme udělat již dnes, abychom předešli negativním dopadům na pracovní trhy?
Svět i společnost se nenávratně mění
Jisté je to, že čtvrtá průmyslová revoluce podstatným způsobem změní společnost jako celek.
Pro lepší pochopení probíhajících změn je vhodné alespoň stručně nahlédnout do historie a vysvětlit některé základní pojmy, které se čtvrtou průmyslovou revolucí a na ni navázaný projekt nazývaný Průmysl 4.0, souvisí. Začněme tedy od jedničky.
Od první průmyslové revoluce k Průmyslu 4.0
Za počátek první průmyslové revoluce je považováno spuštění prvního mechanizovaného tkalcovského stavu v roce 1784. Konec první průmyslové revoluce již nelze vymezit tak přesně, probíhala po celé 19. století, kdy postupně došlo k přechodu od ruční výroby v manufakturách k tovární strojní velkovýrobě. Toto období lze bezpochyby označit za jednu z klíčových etap vývoje lidské společnosti.
Skončilo staletí trvající období, kdy základem hospodářství byla převažující zemědělská výroba. Nástup průmyslové výroby byl spojen s řadou nových technických objevů, zejména s vynálezem parního stroje. První parník sestavil v roce 1803 Američan Robert Fulton a o rok později spatřila světlo světa první parní lokomotiva, pohybující se po kolejích, kterou zkonstruoval Angličan Richard Trevithick. Z dalších významných vynálezů lze připomenut například šlapací šicí stroj, který uvedla na trh firma Singer v roce 1832.
Nové technologie a stroje se šířily také v zemědělství (zvýšily se hektarové výnosy a užitkovost zvířat). Výroba strojů a strojních součástek vedla k rozvoji celé řady nových odvětví a oborů: strojírenství, hutnictví, těžařství (uhlí se stalo novým zdrojem energie). Nástup železniční dopravy znamenal kvalitativní změnu v dopravě. Od 30. let 19. století bylo také možné prostřednictvím telegrafní sítě posílat zprávy.
Změny v hospodářství měly i tehdy za následek podstatné změny společenské, kulturní, sociální a také politické. Stroje umožnily podstatný nárůst produktivity práce a hrubého domácího produktu. Dokonalejší zdravotní péče, snadnější přeprava potravin a kvalitnější výživa obyvatelstva vytvořily podmínky pro zvyšování životní úrovně.
Druhá průmyslová revoluce přinesla i sociální revoluci
Další – tedy již druhá - průmyslová revoluce v podstatě kontinuálně navázala na předchozí vývoj. Bývá spojována především s elektrifikací a pásovou (masovou) velkovýrobou. V této souvislosti byly významné zejména dvě události: v roce 1879 vynalezl T. A. Edison žárovku a v roce 1870 společnost Cincinnati instalovala ve svém závodě první montážní linku (tehdy ještě neelektrifikovanou).
Někdy bývá počátek druhé průmyslové revoluce spojován až s rokem 1913, kdy byla zavedena první elektrifikovaná pásová linka v automobilovém průmyslu, ve společnosti Ford Motor Company, která byla až do konce 30. let největším světovým výrobcem automobilů. V roce 1914 zaměstnávala přes 13 000 dělníků. Henry Ford, aby zvýšil motivaci a výkonnost zaměstnanců, učinil dvě podstatná rozhodnutí: stanovil pevnou denní mzdu ve výši pěti dolarů (žádný jiný podnikatel tak vysokou mzdu v té době nenabízel) a zkrátil pracovní dobu na osm hodin (přitom obvyklá doba ve strojním průmyslu se běžně pohybovala mezi 9 až 12 hodinami).
Vysoká mzda vyvolala nebývalý zájem o práci u Forda, lidé ze všech koutů USA se stěhovali za prací do oblasti Detroitu. Úspěch automobilky tak znamenal také počátek sociální revoluce v USA. Fordovi dělníci bydleli povětšinou v podnikových dvojdomcích a patřili k první generaci dělníků, kteří mohli posílat své děti na studia. Vysoká produktivita práce umožnila vyrábět velmi levně, a proto si mohli pořídit také vlastní automobil (v roce 1914 je vyšel na čtyři měsíční platy!). Tento sociální pokrok měl velký vliv na vytvoření společenské nižší střední třídy v USA. Obdobné procesy probíhaly i v Evropě; masová výroba zpřístupnila zboží širokým vrstvám obyvatelstva.
Přechod od používání parní energie k elektrické aneb Průmyslová revoluce III
Třetí průmyslová revoluce je charakterizovaná automatizací, elektronikou a rozvojem informačních technologií. Přinesla automatizaci výrobních linek s využitím počítačové techniky. Její počátek nelze určit jednoznačně, neboť obdobně jako byl přechod od používání parní energie k elektrické spojitý (nikoli skokový), daný postupným technickým vývojem, také přechod od mechanistické výroby k automatům byl výsledkem spíše přirozeného evolučního vývoje.
Nejčastěji je jako počátek tohoto období uváděn rok 1969, kdy byl vyroben první programovatelný logický automat (Programmable Logic Controller, PLC). Jeho vývoj je opět spojen s výrobou automobilů, a to s firmou General Motors. Zde se začali počátkem 60. let zabývat myšlenkou, že by bylo vhodné nahradit reléové řídící systémy s pevnou logikou počítačovými systémy, které by byly schopné pružněji reagovat na potřebné změny ve výrobě, tedy pružnými automatizačními systémy.
V roce 1968 vyhlásila společnost General Motors soutěž na dodávku počítačového řízení pro své výrobní závody, v níž zvítězila společnost Bedford Associates, která první PLC také vyrobila. PLC (později se začalo používat též označení Programmable Automation Controller, PAC) je v podstatě relativně malý průmyslový počítač, používaný pro automatizaci procesů v reálném čase, tedy k řízení strojů nebo výrobních linek v továrně. Od běžných počítačů jsou PLC automaty odlišné tím, že zpracovávají program cyklicky a jejich periferie jsou přímo uzpůsobeny pro napojení na technologické procesy. Z původně relativně malých počítačů pro automatizaci se postupně vyvinuly výkonné řídící systémy.
Vznik inteligentních továren aneb Industry 4.0, či Průmysl 4.0
Čtvrtá průmyslová revoluce je označení pro současné trendy spojené s procesem digitalizace. Koncept Industry 4.0 byl poprvé představen na veletrhu v Hannoveru v roce 2013. Podstatou tohoto konceptu je vznik „inteligentních továren“, které budou využívat kyberneticko-fyzikální systémy. S tím souvisí řada nových technických a výrobních postupů: metody strojového vnímání, autodiagnostika, autokonfigurace, počítačové propojení strojů a produktů ve všech fázích výroby, využívání cloudových uložišť a datových center, 3D tisk, „chytré sklady“ schopné samy informovat o stavu zásob, atd. Lze předpokládat, že tyto změny budou mít velký dopad nejen na pracovní trhy, ale také na společnost jako celek.
Pokud bychom jako počátek Industry 2.0 přijali výše v textu uvedený rok 1913, kdy byla spuštěna první elektrifikovaná montážní linka (což je pro druhou průmyslovou revoluci typická charakteristika), získáme tyto zlomové roky: 1784 – 1913 – 1969 – 2013. Pak lze konstatovat, že změny ve společnosti probíhají stále rychleji, období mezi jednotlivými průmyslovými revolucemi se zkracuje.
Přestože se jednotlivé průmyslové revoluce velice liší – jsou spojeny s rozdílnými etapami vývoje společnosti, rozvoje vědy a techniky, s rozdílnou úrovní lidského kapitálu ve společnosti atd. – mají řadu společných rysů:
- Nové technické vynálezy, výrobní postupy a technologie vedou k růstu produktivity práce. Zatímco v 18. století činil v Evropě průměrný růst produkce na obyvatele 0,2 %, v 19. století 1,1 %, ve 20. století to bylo již 1,9 % (Pikkety, 2015). Ve skutečnosti byl tento růst ještě větší, protože došlo k významnému poklesu pracovní doby. Industry 4.0 podle odhadů německé Národní akademie věd povede k růstu produktivity práce až o třetinu (Harris, 2013).
- V důsledku průmyslových revolucí se mění struktura ekonomiky. Vznikají nová odvětví a obory, jiná přetrvávají v modifikované podobě a některá zcela zanikají. Mění se zdroje energie.
- Změny v ekonomice mají dopady na pracovní trh. Vzniká tzv. strukturální nezaměstnanost, kdy roste počet lidí bez práce v útlumových odvětvích, popř. oborech (např. hornictví), jejich znalosti a dovednosti neodpovídají novým požadavkům pracovního trhu. Na druhé straně se vytvářejí pracovní místa v nově vznikajících a rozvíjejících se oblastech výroby a služeb. Nová pracovní místa jsou zpravidla spojena s vyššími požadavky na znalosti a dovednosti pracovníků. Mění se sociální struktura obyvatelstva.
- Průmyslová revoluce vede ve svém důsledku ke zvýšení bohatství společnosti jako celku a ke zvýšení životní úrovně obyvatelstva. Růst produktivity práce umožňuje rychlejší ekonomický růst (tvorbu HDP) a posiluje konkurenceschopnost. Úroveň hrubého domácího produktu na obyvatele je jedním z ukazatelů dosažené životní úrovně.
Nové odvětví průmyslu: digitální ekonomika
Není divu, že vznikají v této souvislosti i zcela nové obory a odvětví. K nim se dá zařadit i digitální ekonomika. Řadí se mezi nově vznikající odvětví průmyslu (tzv. emerging industries), pro která je charakteristické široké využívání digitálních technologií a vytváření zcela nových hodnototvorných řetězců.
V současnosti zažívá tato digitální ekonomika v celosvětovém měřítku ohromný růst spojený s tvorbou nových pracovních míst, což do určité míry kompenzuje zánik pracovních příležitostí v tradičních oborech podnikání. Neznamená to však, že by digitální ekonomika byla spojena jen se zcela novými firmami, naopak i tzv. tradiční podniky se snaží prostřednictvím inovací využít příležitosti, které rozvoj digitální ekonomiky přináší. Například banky stojí za platformami na půjčování peněz P2P (lidé lidem); v České republice např. Zonky.
Podle údajů Institutu pro digitální ekonomiku (IDE) toto nové odvětví vytvořilo v roce 2015 4,2 % celosvětového HDP. Celkem bylo v digitální ekonomice zaměstnáno 17 mil. osob a nepřímo podpořila tvorbu dalších 15 mil. pracovních míst v ostatních sektorech hospodářství. Předpokládá se, že počet lidí zaměstnaných v digitální ekonomice bude v následujících letech významně narůstat.
Digitální ekonomika bude mít dopad i na celý český trh
Pokud jde o Českou republiku, její přínos k HDP se odhaduje na 9 %. Rozvoj digitální ekonomiky bude mít zásadní dopad na český trh, protože přes 32 % tvoří průmysl, který je digitalizací podstatně ovlivňován. Tomu odpovídá také skutečnost, že největší část výdajů podnikatelského sektoru na vědu a výzkum plyne do oblasti digitální ekonomiky (18,86 %, tj. 9,981 mld. Kč v roce 2014).
Termín „digitální ekonomika“ poprvé použil Don Tapscott ve své knize Digitální ekonomika: naděje a hrozby věku informační společnosti. Publikace vyšla v roce 1995 a již tehdy její autor jako jeden z prvních dokázal správně odhadnout význam internetu pro budoucnost ekonomiky. V roce 2006, ve své další knize Wikinomie navázal na své první dílo; tentokrát se zaměřil na nové přístupy a inovace k rozvoji a posílení konkurenceschopnosti podniků. Podle Tapscota (2010) žijeme v revoluční době, pro kterou je charakteristický rozvoj tzv. kolaborativní ekonomiky, v níž „firmy mohou existovat vedle sebe s miliony samostatných tvůrců, kteří se mohou propojovat a společně vytvářet hodnoty (prostřednictvím děl, obsahů aj.) ve volně propojených sítích.“
Virtualizace hmotných statků
Digitální ekonomika se stále vyvíjí. Na počátku byla digitalizace obchodních transakcí, rozvoj internetového bankovnictví a postupně byla vybudována digitální infrastruktura. V dalším období došlo k rozvoji konceptu e-business, tedy souboru procesů, které umožňují různé formy obchodování a podnikání na internetu (e-komerce, e-shopy, e-služby, např. možnost platit platební kartou či online reklamace). V současnosti je digitální ekonomika často spojována s „virtualizací hmotných statků“. Hovoří se o ekonomii s minimálními či dokonce nulovými mezními náklady, neboť automatizace výroby, decentralizace ekonomiky a přechod na obnovitelné zdroje energie by měly umožnit, aby náklady na výrobu produktů, které nelze digitalizovat, významně poklesly. Jako příklad digitalizovaných odvětví lze uvést výrobu knih či distribuci hudby.
Aktuálně je digitální ekonomika zaměřena na několik oblastí, a to oblast státní správy (e-government), zdravotnictví (e-health) a digitální vzdělávání (e-learning).
Bezpečnost, regulace i nové právní úpravy
Důležitou součástí digitální ekonomiky je bezpečnost systémů: zabezpečení převodu peněz, ochrana informací a opatření proti falšování elektronických podpisů. Rozvoj tohoto nového odvětví si do budoucna vyžádá určitá regulační opatření a nové právní úpravy (např. změnu regulace ochrany spotřebitele).
V budoucnu by mělo dojít k určité integraci digitální ekonomiky s novými trendy (nástup Průmyslu 4.0) a technologiemi (např. masové rozšíření 3D tiskáren).
Strategie Evropa 2020
Základním strategickým rámcem hospodářského rozvoje Evropské unie je Strategie Evropa 2020 (EC, 2010). Jedná se o významný nástroj koordinace hospodářských politik členských zemí, který formuluje základní priority a cíle rozvoje evropské ekonomiky do roku 2020. Součástí Strategie je také sedm „stěžejní iniciativ“, které jsou zaměřeny na oblasti, které mají největší potenciál přispět ke stimulaci hospodářského růstu a zaměstnanosti. Jedna z nich se přímo týká digitalizace, a to Digitální agenda pro Evropu – podporuje rychlejší zavádění vysokorychlostního internetu, širší využívání informačních a komunikačních technologií (ICT), zabývá se také kybernetickou bezpečností; aktuálně se soustředí na zefektivnění služeb elektronické veřejné správy a nové služby v oblasti zdravotnictví.
V rámci této Agendy byl přijat také program pro výzkum a inovace s názvem Partnerství veřejného a soukromého sektoru v oblasti internetu budoucnosti (FI-PPP), jehož cílem je zvýšit konkurenceschopnost Evropy v oblasti ICT podporujících inteligentní služby a aplikace. S „Digitální agendou pro Evropu“ přímo souvisí i další ze „stěžejních iniciativ“, zejména pak Unie inovací, Průmyslová politika pro éru globalizace a v neposlední řadě také Agendy pro nové dovednosti a pracovní místa.
Strategie pro jednotný digitální trh
V roce 2015 přijala Evropská komise Strategii pro jednotný digitální trh (EC, 2015). Jejím cílem je vytvoření takových podmínek, které umožní efektivnější využívání příležitostí, jež nabízí „digitální technologie bez hranic“. Vytvoření jednotného trhu však nebude jednoduché, protože předpokládá poměrně rozsáhlou harmonizaci právních předpisů a sjednocení podmínek, zejména v oblastech regulace telekomunikací, správy rádiového spektra, autorských práv, ochrany osobních údajů a také v oblasti uplatňování soutěžního práva.
