Všichni zhruba víme, co je lichva. A to přesto, že až do přijetí nového občanského zákoníku soukromé právo lichvu jako institut dlouhou dobu neznalo. Trestný čin spočívající v tomto jednání však kontinuálně upravovalo trestní právo, a bylo možné se s ní setkat také v občanskoprávní judikatuře, vycházející jednak z pojetí dobrých mravů a „tradičních principů občanského práva“, a jednak právě z vymezení lichvy v trestním zákoně (posléze zákoníku).
Věnujeme-li se tomuto tématu, jakožto jednomu z institutů ochrany slabší smluvní strany v soukromém právu, podívejme se do této judikatury, konkrétně rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 22 Cdo 1993/2001 ze dne 8. dubna 2003. Věc se týkala neplatnosti kupní smlouvy na prodej nemovitosti (uzavřené v souvislosti se smlouvou o půjčce), pro její rozpor s dobrými mravy, a v rozhodnutí jsou vysloveny právní názory zásadní pro posouzení lichvy:
Samotná skutečnost, že věc byla prodána za podstatně nižší cenu než obvyklou, tedy cenu, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni uzavření smlouvy (dále jen „obecná cena“), není důvodem neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, případně z jiného důvodu, uvedeného v § 39 ObčZ. Je ovšem zřejmé, že účastníci právních vztahů obvykle neprodávají věci za cenu podstatně nižší než za jakou by ji bylo možno prodat. Pokud prodávající jedná po zralé úvaze a jeho vůle není ovlivněna tísní, bezprávnou výhrůžkou nebo jinou závadou, uvedenou níže, a sjednání podstatně nižší ceny vychází z obecně přijatelného motivu, nelze takové smlouvě nic vytýkat. Jde zejména o případy, kdy z osobního poměru mezi účastníky smlouvy (z přátelských nebo rodinných vztahů) vyplývá, že chtěli uzavřít smíšenou smlouvu, t. j. částečně šlo o prodej a částečně o darování. Může jít i o případ zjevně přemrštěné ceny zaplacené za věc z důvodu mimořádné obliby. Tak byla věc upravena i v § 935 obecného zákoníka občanského z roku 1811 (dále jen „OZO“). Tento zákon, na rozdíl od platného ObčZ, obsahoval podrobnou úpravu případů, kdy za věc byla zaplacena podstatně nižší než obecná cena, anebo naopak kdy věc byla podstatně přeplacena (tzv. laesio enormis římského práva). Podle § 934 OZO neobdržela-li jedna strana na obecné hodnotě při dvoustranně závazném jednání ani polovici toho, co druhé straně dala, skýtá zákon zkrácené straně právo žádati zrušení a uvedení v předešlý stav. Avšak druhá strana může jednání zachovati v platnosti tím, že jest ochotna nahraditi, čeho se do obecné hodnoty nedostává. Nepoměr hodnoty se určuje podle času, kdy bylo jednání uzavřeno. Výjimky z tohoto pravidla obsahoval již zmíněný § 935 OZO. Kromě ustanovení o zkrácení přes polovici měl OZO ve znění III. dílčí novely ustanovení o neplatnosti tzv. lichevní smlouvy; tato neplatnost byla absolutní a soud k ní přihlížel z úřední povinnosti (srov. Sedláček, J., Rouček, F., Komentář k československému obecnému zákonu občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1936, díl IV., s. 132; k neplatnosti lichevní smlouvy viz též zákon č. 47/1881 ř. z., a císařské nařízení č. 275/1914 ř. z., o lichvě). Lichevní smlouvy byly vymezeny v § 879 OZO v těsné souvislosti se smlouvami příčícími se zákonnému zákazu a smlouvami proti dobrý mravům. Podle § 879 OZO byly též neplatné smlouvy uzavřené v případě když někdo kořistě z lehkomyslnosti, tísně, slabosti rozumu, nezkušenosti nebo vzrušení mysli někoho jiného, dá sobě nebo třetímu za plnění slíbiti nebo poskytnouti plnění vzájemné, jehož majetková hodnota je v patrném nepoměru k hodnotě plnění. O smlouvu lichevní šlo jen v případě, kdy smluvní strana vědomě a úmyslně těžila z nepříznivých osobních poměrů a vlastností druhé strany ve svůj prospěch. Při lichevní smlouvě lichvář využitkuje k svému obohacení situaci, již nemusil sám vyvolati, která mu však je známa nebo musí býti známa (Vážný 15 620). Lze dodat, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 8. července 1997, sp. zn. III. ÚS 77/97, zásad, uznávaných až do zrušení obecného zákoníku občanského z roku 1811 (zákonem č. 141/1950 Sb.), tedy do doby, kdy po násilném zvratu v čs. státě počalo docházet k rozrušování právního řádu, zcela odpovídajících demokratickým hodnotám státu (čl. 1, čl. 2 odst. 4, čl. 4 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) je třeba dbát i v současné době a z nich při aplikaci současného práva vycházet, a to zejména tam, kde současná právní úprava vykazuje mezery, které nezbývá než překlenout výkladem.
Nyní již k současné úpravě. Podle § 1796 občanského zákoníku, pokud při uzavírání smlouvy někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jiné osobě slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je ke vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, dopustí se lichvy, a tato smlouva je neplatná. Jedná se o neplatnost relativní, tzn. je třeba se jí dovolat u soudu. Výhodou je, že soud může ponechat závazek v platnosti a pouze odstranit jeho nepřiměřenost. V případě smlouvy o půjčce tedy nehrozí, že by se tímto smlouva musela nutně zrušit a dlužník by musel zaplatit zůstatek dluhu najednou, ale lze např. snížit úroky, smluvní pokutu atd.
Posouzení situace, tedy existence
- hrubého nepoměru vzájemných plnění a
- zneužití tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti
bude soud posuzovat podle okolností konkrétního případu. Zda jde o hrubý nepoměr, bude většinou jasné, naplnění dalších podmínek bude předmětem dokazování, což nemusí být vždy snadné.
S lichvou se částečně kryje tzv. neúměrné zkrácení - v obou případech jde o hrubý nepoměr vzájemného plnění, avšak u lichvy se navíc předpokládá subjektivní prvek - záměr těžit z okolností uvedených v zákoně (tedy tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti). Toto není při neúměrném zkrácení potřeba - většinou v těchto případech půjde o zneužití postavení.
Podle § 1793 OZ, je-li plnění jedné ze stran závazku v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana, může zkrácená strana požadovat zrušení smlouvy a navrácení všeho do původního stavu, ledaže jí druhá strana doplní, oč byla zkrácena, se zřetelem k ceně obvyklé v době a místě uzavření smlouvy; to neplatí, pokud se nepoměr vzájemných plnění zakládá na skutečnosti, o které druhá strana (tedy strana poskytující neúměrně malé plnění) nevěděla ani vědět nemusela. Právo na zrušení smlouvy také nevzniká například tehdy, pokud důvod nepoměru vzájemných plnění vyplývá ze zvláštního vztahu mezi stranami (např. zkrácená strana měla úmysl plnit zčásti bezúplatně), anebo když zkrácená strana se tohoto práva výslovně vzdá a prohlásí, že plnění přijímá za mimořádnou cenu z důvodu "zvláštní obliby" (pretium affectionis - neobvyklá cena, která zohledňuje osobní a/nebo iracionální vztah k určité věci; viz § 492 odst. 2 OZ), anebo souhlasila s neúměrnou cenou, ač jí byla nebo musela být skutečná cena plnění známa (§ 1794 OZ).
