Do konce roku 2011 byl souběh funkcí, tedy výkon obchodního vedení společnosti jednou osobou souběžně v pracovním poměru a dle smlouvy o výkonu funkce, na základě rozsudků Nejvyššího soudu považován za nepřípustný a pracovní smlouvy byly označovány za absolutně neplatné. Platný souběh funkcí byl možný pouze v případě naprosto odlišných činností statutárního orgánu a vedoucího zaměstnance společnosti (dnešní terminologií obchodní korporace).
Od 1. 1. 2012 byla situace vyřešena vložením § 66d do obchodního zákoníku, který umožnil delegovat obchodní vedení z funkce statutárního orgánu a vykonávat je na základě souběžného pracovního poměru, a to i stejnou osobou, při zachování podmínek tam stanovených.
Nový zákon o obchodních korporacích ani občanský zákoník platný od 1.1.2014 neobsahují žádné ustanovení, které by odpovídalo úpravě podle obchodního zákoníku. A Nejvyšší soud nadále pracovní smlouvy na činnost spadající do působnosti člena orgánu považoval za neplatné. To např. znamenalo, že člen orgánu neměl právo na pracovněprávní ochranu (výpovědní doba, odstupné, odměny sjednané v pracovní smlouvě).
Dne 22.9.2016 vydal Ústavní soud nález sp.zn. I. ÚS 190/15, kterým posoudil přípustnost souběhu funkcí odlišně z těchto důvodů:
- platí základní zásada soukromého práva, vyjádřená v článku 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dle které může každý činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá – tedy smlouva se má primárně posuzovat jako platná
- souběh funkcí nebyl nikdy výslovně v žádném zákoně zakázán a tento zákaz byl vytvořen judikaturou. Obecné soudy musí tedy předložit argumenty k tomu, aby jeho nepřípustnost a tím způsobenou neplatnost souběžných pracovních smluv dovodily.
Ústavní soud nesouhlasil s názorem Nejvyššího soudu, že pod režim zákoníku práce spadá výlučně závislá práce a dovodil, že z pracovněprávního pohledu není žádný důvod, proč by člen statutárního orgánu nemohl vykonávat svou činnost nebo její část na základě smlouvy podřízené režimu zákoníku práce.
Pokud jde o argumentací Nejvyššího soudu při odůvodňování nepřijatelnosti souběhu funkcí bez jakéhokoliv bližšího vysvětlení pouze odkazem na neslučitelnou povahu obchodních korporací a funkce člena statutárního orgánu, Ústavní soud konstatoval, že považuje obecný odkaz na povahu obchodních korporací za naprosto nedostačující.
Nejvyšší soud teď názor změnil, není však pravda, co se někde objevilo v odborném tisku, že Nejvyšší soud souběh povolil. Nejvyšší soud rozhodl ve sjednocujícím rozhodnutí velkého senátu 31Cdo 4831/2017, že by se měla souběžná pracovní smlouva považovat za jakýsi dodatek smlouvy o výkonu funkce. Zároveň pak připustil částečnou platnost pracovní smlouvy sjednané s členem orgánu na výkon této funkce - na vztah se použijí některá ustanovení zákoníku práce, pracovní poměr však nevznikne.
Ustanovení pracovní smlouvy budou pro manažera platit i v případě souběhu, dostane mzdu i benefity. Nejvyšší soud dokonce připustil dohodu o tom, že se na manažera vztáhne i zákoník práce, například ustanovení o pracovní době. Zároveň ale soud upozornil, že si smluvní strany nemohou sjednat nic, co by odporovalo zákonu o obchodních korporacích (dříve obchodnímu zákoníku) – tedy nelze upravit jinak péči řádného hospodáře, neomezenou osobní odpovědnost, možnost odvolání z funkce kdykoli a bez důvodu. Manažerská smlouvy, byť bude podléhat zákoníku práce, musí být schválena valnou hromadou, případně dozorčí radou, jinak je neplatná.
Toto rozhodnutí soudu ponechalo bez odpovědi otázku, kde končí výkon činnosti člena statutárního orgánu (tzv. obchodní vedení) a který druh práce v pracovní smlouvě je dostatečně jiný, aby byl souběh možný.
I nadále tedy platí, že sjednání souběžné pracovní smlouvy na vedoucí pozici pro člena statutárního orgánu vedle smlouvy o výkonu funkce, je riskantní. Na tom judikát Nejvyššího soudu nic nezměnil.
